Děti jako rukojmí? Nepleťme si pojmy, jsme v Česku!
Učitelé vyhlásili stávku na pondělí 27. listopadu. A už se do nich pouštějí politici a jejich národy. Že si berou děti a rodiče jako rukojmí za splnění svých požadavků. Kam se v ono pondělí ty děti podějí? Kdo z rodičů si může vzít volno? A co by ti učitelé ještě nechtěli? Furt se jim přidává, mají desatero prázdnin do roka a pracují od osmi do půl druhé, nanejvýše. Znalci ještě přidají analýzu, že učitelé učí jako za Rakouska, děti blbnou a v životě se neuplatní.
Ono by to asi nestálo za ty citace, kdyby se tak podobně nechoval učitelský šéf, ministr školství, mládeže a tělovýchovy Mikuláš Bek. Opět, jak je ve vzdělávání obvyklé, slibuje, uklidňuje a reformuje. Například jeho nápad zakládat komunitní školy, sdružovat doprovodné „civilní“ služby. Je to výborné. Ale mělo se to nejprve projednat, vyzkoušet a k tomu dodat, že to i hodně ušetří. Školám, jejich zřizovatelům, státnímu rozpočtu. Ale je to obráceně. Musíme zkrátit výdaje na školství, takže musíme komunitnit školství. A to hned. Učitelům možná přidáme, možná ne, ale určitě jim zvedneme úvazky.
Co se úvazků týče, takoví dějepisáři nebo výtvarkáři už dnes obíhají dvě tři školy týdně, aby se uživili, protože jim skoro žádná škola plný úvazek nedá. Znám učitele hudební výchovy, který ve „volném čase“ pracuje jako strojvůdce metra. Aby se mohl věnovat tomu, co sám má rád, organizuje v dopravním podniku amatérský pěvecký sbor. Tím se snažím naznačit, že tento komentář přes veškerou snahu nebude objektivní. Neboť jako sdružený rodič, prarodič a přítel tří škol znám i historky z podsvětí, které jsou ale tak časté a tak si podobné, že si dovolím zobecňovat.
Mnohdy by třeba stačilo, kdyby učitelé dostávali odměny podle zákona. Jenže: školy v přírodě, výjezdní praxe a podobné akce, na kterých by jiný zaměstnanec jiné organizace obdržel odstupné, cestovní náhrady, diety a příplatky za přesčasy a víkendy (učitel za své žáky ručí každou minutu konání školní akce), takové akce podstupuje z nadšení. Tyto položky hospodářka školy téměř nezná. Na učitele se skládají rodiče v ceně těchto akcí, ale ne úplně, to by mnozí finančně neunesli. Mnoho podobných se koná jako dobrovolných, jen ne školních. Z finančních a právních důvodů.
Paní profesorka na střední škole vede ročníkové práce několika studentů. Jeden z nich v ní mapoval historii a současnost velmi poznamenaného a dosud velmi problematického území v severních Čechách. Praktická část: výlet do terénu. Nešlo to jinak, než v neděli. Pro paní profesorku žádné náhrady cestovného, žádné diety, žádné příplatky za práci v neděli. Večer po celodenní túře posuzovala a redigovala teoretickou část práce. Za těchto podmínek by metař technické správy komunikací nevzal koště do ruky.
Na podzim jsme měli zatím dva státní svátky. První, 28. září, vyšel na čtvrtek. V pátek většina škol vyhlásila svým žákům volno. Druhý, 28. října, se konal v sobotu, ale v pátek měly děti podzimní prázdniny. Ne tak učitelé. Což o to, že museli do práce a ředitelé velmi dbali o to, aby nikdo ze sboru neměl dovolenou nebo náhle neonemocněl. Ale i mezi učiteli se najdou jedinci, kteří mají své vlastní děti. Co s nimi, s rukojmími?
Jeden ministr vymyslí inkluzi, druhý se chystá zrušit asistenty. Třídní učitelka to vidí tak, že dva žáci s psychiatrickou diagnózou budou pobíhat po třídě a otravovat 25 dalších. Děti začnou být nápadně častěji nemocné, aby do té blbé školy nemusely.
Nová paní učitelka se představuje dětem, ti pak jí. Jeden osmiletý místo aby řekl, že je Pepík Novák a rád hraje fotbal, sdělí, že má ADHD a ještě trošku Aspergera, že když se na něj bude křičet, dostane záchvat a rodiče si přijdou stěžovat. Přišli třetí den. Po půldruhé hodině a výslechu dvou svědků, Pepíčkových spolužáků, se ověřilo, že se nic podobného nestalo, naopak, že paní učitelka je velice vlídná a trpělivá.
Je pravda, že učitelů přibývá rychleji než žáků a studentů. Jenže statistika není vše. Zastírá, že i těch více učitelů má více práce. Je to práce už hodně hodně jiná, než jak jsme ji znali my, žáci a studenti 80. a ještě 90. let. Informační technologie, finanční gramotnost, fake news, projektové vyučování, závislost na sociálních sítích. Žáci a studenti z neúplných a rozvrácených rodin. Jsou nejistí, chybí jim sebedůvěra. Šikana, kyberšikana. Nejde o ojedinělé případy. Učitelé provozují individuální konzultace, a není to to známé „přijď za mnou o přestávce do sborovny“, ani „ať se za mnou zastaví tví rodiče“. Jsou to mnohahodinové rozhovory, při nichž se vytváří individuální program nejen studijní, ale i výchovný nebo prostě podpůrný. Učitelé dnes neučí jen češtinu nebo fyziku, učí především děti žít a přežít. Nepřeháním, těch podivuhodných příběhů je spousta.
Častým klišé je také úsloví, že učitel není povolání, že je to poslání. Nikoliv. Jediný, kdo své povolání vykonává jako poslání, je poslanec. Základ 2,5 násobek průměrného platu, plus koeficienty za funkce, příplatky na cestování, bydlení, kancelář a asistenta. Není požadována žádná odbornost. Budiž jim přáno, také to nemívají lehké. To jen, abychom si nepletli pojmy.
Ohlášená stávka učitelů není primárně za jejich platy. Je to stávka za naše děti. Rukojmí.
