Fake news!!! Kde? No přece všude
Talibán zveřejnil záběry z české ambasády s tím, že jde o rezidenci bývalého ministra, napěchovanou alkoholem. O šéfovi českých pirátů zase na videu kdosi tvrdí, že prodává drogy. Bez důkazů! Než se nad tím usmějeme, nebo začneme kroutit hlavou, zeptejme se, na koho tyto „informace“ vlastně míří.
Stará pravda říká, že když někomu předložíte argumenty v souladu s jeho přesvědčením, skočí po nich bez zkoumání a okamžitě je přijme. Naopak, půjdou-li proti jeho názoru, bude je pitvat do posledního detailu.
Kdo chce v Ivanu Bartošovi vidět to, za co ho zmíněné video vydává, vystačí s českým rčením: „Na každém šprochu je pravdy trochu.“ Na druhou stranu, takového člověka už není třeba přesvědčovat, aby ho nevolil.
Nenávistné kampaně proti pirátům útočí spíš na nerozhodnuté. A na ty zřejmě zapůsobí důvěryhodněji vypadající fotografie z různých manifestací, s popisky, které přitom s fotografií vůbec nemusí souviset. Stejně jako hesla, pro která nenajdete oporu, ale přeci jen vám zaútočí na první signální soustavu.
Pokud naopak video Talibánu mířilo k jeho stoupencům, nebo opatrným podporovatelům, kteří nemají možnost si informaci ověřit, je úplně jedno, čemu my se smějeme.
Fake news tu byly vždy
Dezinformace jsou populární tématem. Říkáme jí moderně fake news. Přitom nejde o žádnou novinku. Pár institucí si dokonce založilo dceřiné firmy nebo oddělení na jejich odhalování. Jenže – co to vlastně je? Něco jako lež? Opak pravdy? A co je pravda?
Často se opakuje, že jde o popis událostí v souladu se skutečností. Každý zkušený novinář, komunikátor či propagátor vám ale řekne, že vše lze popsat bezpočtem způsobů. A žádný nemusí lhát. Filosof pak dodá, že dokonce můžete jednu skutečnosti i bezpočtem způsobů vnímat.
Jiná definice říká, že pravda je popis události v souladu s naším přesvědčením, že popisujeme to, co jsme opravdu viděli, slyšeli, zažili… Fajn, takže bychom fake news mohli definovat jako vědomou lež? Proč ne. Možná účelovou vědomou lež. Teď jde jen o to, zda máme na mysli člověka, který ji zveřejnil, nebo který je jejím původcem.
V legendární knize Jany Drtilové a Františka Koukolíka Vzpoura deprivantů je uvedeno několik případů, kdy se podobné manipulace objevily dávno před vznikem „konspiračních webů“.
Asi nejpůsobivější je následující odstavec: „Na světovou veřejnost působilo otřesně „svědectví“ patnáctileté dívky, která v počátku obsazování Kuvajtu vojsky Saddáma Husajna tvrdila před komisí amerického Senátu, že viděla, jak vojáci vyhazují nemluvňata z inkubátorů na novorozeneckém oddělení a nechávají je zemřít na studené podlaze. Později se zjistilo, že šlo o divadlo připravené PR agenturou, v němž dostala hlavní roli herecky nadaná dcera kuvajtského velvyslance v USA.“
Škoda, že u toho autoři neuvedli zdroj. Takže jak tomu máme věřit? Ano, jde o renomované autory, takže tomu asi spíš věřit budeme. Nicméně právě hledání seriózně vyhlížejícího původce výpovědi také patří mezi manipulativní metody.
Volební kampaně v USA
Nedávno se mi dostala do rukou bakalářská práce přímo na téma fake news (od studenta Vysoké školy kreativní komunikace Václava Pilky). Přistupoval jsem k ní s nedůvěrou, jak se asi student vyrovná s tím, že tady populární pojmem kdekdo hází bez jasné definice.
A hle, kupodivu se text nehemží konspiračními weby, ale významnými médii v USA. Poukazuje třeba na záběry z předvolební kampaně Hillary Clintonové na webu mimořádně prestižní zpravodajské stanice, které díky nasnímání pod vhodně zvoleným úhlem vyvolávaly dojem plného sálu obdivovatelů. Zatímco podle jiných fotek byl prázdný.
Především však poukazuje na řadu informací o propojení Donalda Trumpa s Ruskem, dokonce včetně informací o konkrétní schůzce v Trump Tower. Později se prý provalilo, že zdroj zprávy lhal. Z hlediska novinářské práce nelze úplně přebírat odpovědnost za to, že zdroj nelže. Avšak nejsou-li tvrzení podložená a nechce-li zdroj zveřejnit své jméno, mělo by to být jasné a zřetelně popsané.
Jiná velmi populární televize prý kritizovala Bernieho Sanderse za to, že nepodporoval kampaň Hilary Clintonové. Ačkoliv byl přítomen na větším počtu jejích mítinků než na kolika ona v minulosti podpořila Baracka Obamu. O čtyři roky později prý věnovala během primárek Joe Bidenovi 2,5krát více pozornosti než právě Sandersovi (jména oněch stanic neuvádím záměrně – práci určitě nepsal autor s vidinou následného zveřejnění a nechci mu způsobit problémy, pokud by se snad někde objevila chyba. Nicméně zmíněných případů je řada a jde o nejpopulárnější zpravodajské kanály, známé i u nás).
Z jiného soudku – před časem jsem s pár kamarády hráli hru: jaký je rozdíl mezi konspirační teorií a ověřenou zprávou? Výsledek jsme tipovali v měsících. A občas se i někdo trefil.
Informační boje šumí nejen v politice a v byznysu, ale občas i v domácnostech
Zkrátka, že správně vypuštěná informace ve vhodnou chvíli může pohnout světem i volebními preferencemi, vědí lidé už dávno. Informační boje šumí nejen v politice, ale i v byznysu a občas i v domácnostech. Nemluvě o tom, když se do nich přimotají emoce.
Takže než se začneme smát naivitě některých (zdánlivě nebo skutečně) ne zrovna povedených kousků, možná bychom jim mohli poděkovat. Za připomenutí, že určitá míra skepse k jakýmkoliv informacím je zdravá. Ať už jde o chlast ve sklepě, klimatické a ekonomické prognózy, zaručená svědectví či prostou reklamu.
