Povinný zelený vodík zvýší závislost na dovozu energie

Cílem řady společností a také Evropské unie je co největší zaměření se na obnovitelný vodík, který je často nazýván také jako zelený vodík. Ten je vyráběný pomocí elektrolýzy vody s použitím obnovitelné elektrické energie, například ze slunce či vody. Výsledkem je proces, během kterého nejsou vypouštěny žádné skleníkové plyny. Evropská unie si v rámci programu Green Deal vytkla za cíl do roku 2030 produkovat 10 milionů tun zeleného vodíku a stejné množství na své území také importovat. Směrnice s názvem Renewable Energy Directive, k jejímuž plnění se zavázalo i Česko, přitom hovoří o tom, že budeme muset již od roku 2030 povinně vyrábět a využívat stanovené objemy zeleného vodíku v sektoru dopravy a průmyslu.

Tuzemská produkce zeleného vodíku je však podle odborníků zatím nízká, ať už kvůli investiční či energetické náročnosti. „V České republice je zatím výroba zeleného vodíku marginální. Na druhou stranu jsou ale nastartovány projekty k jeho výrobě, které souvisejí s využitím obnovitelné energie, respektive její akumulace. Jedná se například o možnosti využití Plánu obnovy a Fondu spravedlivé transformace v uhelných regionech,“ říká ředitel Svazu chemického průmyslu ČR Ivan Souček.

Podle Jana Sochora, specialisty České vodíkové platformy, má zelený vodík v krátkodobém horizontu poměrně velký potenciál pro růst právě v segmentech, kde se aktuálně používá vodík šedý, vyráběný z tradičních fosilních paliv, typicky plynu, během chemických procesů však vzniká obrovské množství emisí CO2. Jen v Česku se přitom šedého vodíku ročně vyprodukuje zhruba 100 tisíc tun.

Typicky v chemickém průmyslu bude množství emisí hrát čím dál znatelnější roli. Druhou větví s vysokým potenciálem je nízkoemisní doprava, ať už nákladní či autobusová. Kromě toho experti zmiňují i specifické tratě železniční dopravy. Zelený vodík se však pro tyto účely zřejmě nebude v Česku vyrábět, ale spíše importovat ze zahraničí. Dopomoci k tomu má modernizace současných plynovodů. „I český provozovatel přepravní soustavy říká, že je to technicky možné a jedná se o nejefektivnější způsob přepravy vodíku na vzdálenosti do několika tisíců kilometrů,“ slibuje Souček.

Podle expertů brání aktuálně většímu rozmachu zeleného vodíku dva hlavní faktory. „Největší překážkou je takřka neexistující prioritizace obnovitelné energie s výjimkou té solární. K výrobě obnovitelného vodíku ale potřebujeme vítr, protože vodních zdrojů v ČR už moc nepostavíme a solární elektrárny nám v zimě moc elektřiny nevyrobí. Je potřeba výstavbu zrychlit,“ řekl odborný specialista České vodíkové platformy Jan Sochor s tím, že více obnovitelných zdrojů energie umožní snížit provozní náklady u elektrolýzy vody.

Překážkou jsou i vysoké náklady na jeho produkci, které souvisejí s náročnými technologiemi, zejména elektrolyzérů. Odborníci se však zároveň shodují, že jde spíše o dočasný jev. „Investiční náročnost bude v následujících letech postupně klesat, kvůli úsporám z rozsahu a výzkumným aktivitám,“ doplnil Jan Sochor. Podle Davida Hluštíka z ministerstva průmyslu a obchodu se očekává, že ke snížení ceny zeleného vodíku v budoucnosti přispěje i využití přebytků elektrické energie z jaderných zdrojů. „Cena českého zeleného vodíku je každopádně zatím zhruba dvojnásobná v porovnání s Itálií nebo Řeckem v důsledku nižšího počtu hodin slunečního svitu v ČR,“ doplnil.

Kdy dojde k tomu, že se vodík stane konvenčním a běžně rozšířeným palivem pro průmyslové či klasické vytápění, je však podle Sochora těžké odhadovat. „Hlavním kritériem bude cena, která je u obnovitelného vodíku dána investičními náklady na elektrolyzér, mírou jeho využití v průběhu roku a hlavně cenou elektrické energie, kterou elektrolyzér spotřebovává k výrobě vodíku. Aby se vodík vyráběný z obnovitelných zdrojů stal dnes alternativou k zemnímu plynu ve vytápění, musela by jeho cena být nižší, než je cena vodíku vyrobeného parním reformingem zemního plynu. Ale problematika je to samozřejmě výrazně složitější,“ říká Jan Sochor.