Byl tu a zpíval
No ten Waters, přece. A je to moc dobře. Loni na podzim mu bylo vystoupení znemožněno v Polsku a o svoji show v německém Frankfurtu nad Mohanem se musel soudit. Spor vyhrál, verdikt zněl, že „není antisemita“, což Roger Waters pražskému publiku před začátkem představení osobně oznámil. Ani před pražskými koncerty (byly dva), ani během nich se „nic nestalo“. Žádné protesty, žádný aktivismus, žádné soudy. Skvělá zpráva: Česko je svobodná země. A o té svobodě – svobodě člověka – celá ta show je.
Roger Waters si zavařil politicky. Za své výroky o chudáčkovi Rusku, kterému Západ vyhrožoval. (Putinův vpád na Ukrajinu ovšem před OSN označil za zločin.) Za návrhy na kapitulaci Ukrajiny. Za výroky o bezpráví na palestinském lidu. Pozdvihovalo se obočí, valily se „sankce“, došlo na soud. Waters narazil na Zeď, kterou se svým uměním snažil zbourat.
Také skladbou Comfortably Numb (Pohodlně otupělý) z dvojalba Zeď, ve velice depresivním novém aranžmá, celý koncert začínal. Nebylo vidět na frontmana, nebylo vidět muzikanty, jen hudba a projekce spálené krajiny, zbouraného města, zničené civilizace, zničeného lidství, nad kterým se vznáší obrovské divoké prase. Proč se show, uváděná jako Watersova poslední, zahajuje zrovna takto? Možná proto, že píseň začíná klíčovou otázkou: Haló, je někdo tam uvnitř? A dále: Mohu ti ulehčit od bolesti a znovu tě postavit na nohy… Ovšem Watersova léčba rozhodně není bezbolestná. Jen to trochu štípne.
Waters se vrací hluboko do začátků skupiny Pink Floyd, k Sydu Barrettovi, ke klíčovým nahrávkám, kromě jiných z alb Animals, Dark Side of the Moon, Wish You Were Here, častokrát jde do Zdi a bohužel představí jen několik málo svých písní z doby bez Floydů. Skladby komentuje buď osobními promluvami, nebo prostřednictvím projekcí na obrovskou LED stěnu ve tvaru kříže. A na ní se odehrává podstatná část Watersovy celoživotní zpovědi.
Ta směřuje jednoznačně k uznání jednoho každého člověka za hodného pozornosti, důstojnosti a ochrany. Ale je to sporné. Waters nerozlišuje bezpráví od obrany před bezprávím. Černoch George Floyd byl zavražděn bílým policistou. Provinění: černoch. Waters nehodlá diskutovat o tom, kdo byl Floyd a jak k jeho smrti došlo. Defilují další oběti násilí. Provinění: Palestinec. A řada dalších. Americké prezidenty obviňuje z válečných zločinů, počínaje Georgem Bushem starším a nekonče Joe Bidenem (ten teprve začíná). Panoptikum válečných štváčů je ovšem pestřejší, mihne se mezi nimi na okamžik i portrét Vladimíra Putina nebo čínských vůdců.
Řeknete si: Ale, ale… Načež se na plátnu rozvine pohled z vojenské helikoptéry, která se zaměří na řadu putujících civilních obyvatel a vyšle po nich dávku z kulometu. Zásah stoprocentní. Záběr unikl na veřejnost z dokumentů Julia Assange. Osvoboďte Assange! Ten vrtulník byl americké armády a stalo se v Iráku roku 2007. Kdo střílel? Z jakého důvodu? Proč zůstali vrazi nepotrestáni? Kdo je odpovědný za takové násilí na lidech, kdo z toho má prospěch? Money! … a záběry na chudinské čtvrti a na lidi, kteří z hromady hnijících odpadků vyzobávají své denní živobytí. Každou chvíli se spustí opona nad něčím zapomenutým životem.
Waters se někdy, vlastně dost často, strašlivě mýlí v tom, kdo je viníkem a kdo obětí. Jako básník a rocker má právo se mýlit, on neřídí velmoci této planety. Na to existuje licence v umění obecně. Záhy ale obě dvě strany označí správně s naprostou neomylností a tak přímočaře, až z toho mrazí. Také to je umělecká licence. Waterse obě dovedou k přesvědčení, že člověčenství a lidská práva nesmějí být ohraničena žádnými „ano, ale…“. Jak si je tak rádi často vymezujeme my sami. Pro něj je viníkem ten, kdo střílí, a už nezkoumá, proč střílí, ale jen ve jménu koho a kdo mu dal zbraň. Waters na ně apeluje prostým: Přestaňte bombardovat domy, ve kterých bydlí lidé.
Braňte se, braňte se, braňte se!
Jeden z viníků nelidskosti je podle Waterse univerzální. Je to státní násilí, konané z touhy po moci, z touhy ovládat druhé, a provozované ve jménu peněz. Zastává se tedy lidí na okraji, utlačovaných, ostrakizovaných, udržovaných v chudobě či pod palbou v nesmyslném válečném konfliktu. Na rozdíl od 70. let, tito lidé, černoši, teplouši, ti, co kouří jointa a co se podobají mývalům, dnes zakládají nová, svá společenství a ostrakizují všechny ty, kteří nesouhlasí s nimi. My máme pravdu a jestli máš něco proti, rozbijeme ti hubu, vypálíme hospodu, propíchneme pneumatiky, zablokujeme dopravu, vypneme elektřinu, zakážeme ti učit naše děti. Naše pravda se musí stát i tvojí pravdou. Waters na ně svým kritickým prstem neukazuje, ale zazpívá jim: My A oni Stejně jsme jen obyčejní lidé … Já A ty A bůh ví, že to není to, Co doopravdy chceme Černý a Modrý A kdo z nás ví, který je který a kdo je kdo? Na plátno se promítá krajina rozdělená všemi možnými ploty, překážkami, zídkami… a bez lidí. Tato píseň, vytvořená před 50 lety, nepotřebuje změnit ani tón, ani čárku v textu k tomu, aby dojímala i dnes. Tomu se říká klasika.
Watersův humanismus je univerzální, a tak dospívá k univerzální výzvě, která míří jak proti státnímu násilí, tak proti každému, kdo nerespektuje lidství a práva ostatních: Braňte se kapitalismu, braňte se fašismu, braňte se terorismu, braňte se diktatuře, braňte se válce… Braňte se, braňte se, braňte se!
Je po koncertě a před halou postává dívčina, sotva dvacet let. Rozhodně dost mladá na to, aby horovala pro nějakého protivného, užvaněného rockového dědka. Ptám se jí, jaké to bylo. Lístek jí dala kamarádka, že jí do toho něco vlezlo. Znala Waterse doteď jen jako slavné jméno, takže netušila, na co vlastně jde. A bylo to úžasné, povídá. Nádherná hudba, fantastická show. Nic podobného v životě ještě neviděla. Měla pravdu.
Policie v Berlíně nyní vyšetřuje Waterse, zda se nedopustil zločinu, když na koncertě píseň In the Flesh II odzpíval v kostýmu – v černém koženém kabátě, s červenou páskou přes rukáv a se symboly dvou zkřížených kladívek. Že prý to připomíná nacistické symboly.
Roger Waters každému něco připomíná.
