Nejednejme se ženami jako se jedná s chlapy, nechtějí to
Dnešní komentář je inspirován zprávou poradenské společnosti ManpowerGroup o výsledcích průzkumu o rovnosti pohlaví v zaměstnání a možnostech životní realizace, vydaného u příležitosti Mezinárodního dne žen.
Výzkum té společnosti a zpráva o něm je zaměřena na dosahování rovnosti obou pohlaví v práci a kariéře. Ačkoli žádná země ještě nedosáhla úplné genderové parity, deset největších ekonomik světa odstranilo 80 % rozdílů mezi muži a ženami. Celosvětový žebříček vede Island (90,8 %), který jako jediný odstranil více než 90 % rozdílů. V první pětce jsou i další skandinávské země jako Finsko (86 %, 2. místo), Norsko (84,5 %, 3. místo) a Švédsko (82,2 %, 5. místo), na 9. a 10. místě jsou další evropské země jako Irsko (80,4 %) a Německo (80,1 %). Česká republika stojí v tomto hodnocení ve druhé polovině sledovaných států, na 76. místě (ze 146 zemí) se 71 procentem.
V práci jsou rozdíly mezi muži a ženami způsobeny a ovlivněny mnoha faktory, mezi které patří dlouhodobé strukturální překážky, vliv socioekonomické a technologické transformace, vliv ekonomických změn a další. „Stále více žen pracuje na vedoucích pozicích, ale jejich kariéra a možnosti jsou ovlivněny tím, jaká jsou na ně kladena společenská očekávání, jak se k jejich práci staví legislativa (mateřská dovolená apod.), nebo jaké jsou v jejich zemi možnosti péče o děti (školky a jiná zařízení),“ říká Jaroslava Rezlerová, generální ředitelka ManpowerGroup Česká republika.
V tom má bezesporu pravdu. Ale čouhají za tím inverzní argumenty, které tento stav zdůvodňují. Totiž že ženy ve své práci a kariéře potřebují více výjimek, ohledů, mimořádného servisu a zvýhodnění, než muži. Souvisí to s jejich úlohou v rodině a společnosti a dokonce i s předsudky a stereotypy, před kterými podobné průzkumy, zaměstnavatelské organizace a ženské spolky tolik varují.
Například pro ženy je mnohem důležitější výchova dětí a řádné vedení domácnosti, péče o nemocné, starost o stárnoucí rodiče, než … ne kariéra, ale než pro muže. To není stereotyp, to je přirozené. Je to jednou z příčin, proč mezi ženami je nižší zaměstnanost, nebo proč mají ženy nižší platy než muži. Ne, že by jaksi z mužné zásady byly méně hodnocené za stejnou práci, ale často proto, že třeba nesouhlasí s přesčasy, protože musejí ve čtyři odpoledne vyzvedávat děti ze škol a školek, zůstanou s nimi doma když onemocní, atd… U mužů se obvykle tento problém neřeší, zvláště, když jsou manažer a ještě méně, když jsou nějaký podmanažer. Porada prostě začíná v pět, svolal ji generální, omluva se neomlouvá a pracuje se do osmi… snad, lásko moje. Ne, nezlob se, ale o víkendu nemůžu, máme teambuilding. Genderová rovnost je ta tam. Snad jen, kdyby se podobný rozhovor odehrál v opačném pohlavním gardu.
Dejme tomu, že podobné průzkumy se především týkají žen, které „to chtějí“, tedy to uplatnění v práci, kariéru, uznání v profesi. Mnoho žen po tom prostě netouží, podobně jako mnoho mužů. Jenže těch se nikdo neptá.
Ale neberme to na lehkou váhu. Ženy (80 %) hledají zaměstnavatele, kteří podporují a uznávají potřebu větší rovnováhy mezi pracovním a osobním životem. Uvítaly by více flexibility, a to zejména v čase začátku a konce pracovní doby, a méně dní práce v kanceláři (35 % žen by při stejném objemu práce vyměnilo 5 % své mzdy za čtyřdenní pracovní týden). Ženy si do budoucna přejí také více stability a méně strachu ze ztráty zaměstnání; jedna ze tří žen se domnívá, že ekonomická nejistota ohrožuje její práci a 25 % žen se kvůli ekonomické nejistotě obává změnit zaměstnání – autor komentáře doplňuje vykřičník!
Asi by bylo zajímavé porovnání, jaká procenta by vycházela z podobného průzkumu mezi muži. „Klíčová je bezesporu rovnost na pracovišti bez ohledu na věk, rasu, pohlaví nebo jiné faktory a spravedlivá odměna za vykonanou práci (46 % žen a 40 % mužů považují spravedlivou odměnu za nejdůležitější faktor produktivity),“ naznačují výsledky průzkumu ManpowerGroup. Tady ten rozdíl není nijak propastný.
Co je ale podstatné a kam směřuje pointa tohoto komentáře: „Mnoho žen se cítí být svými nadřízenými nedoceněno (40 % se domnívá, že jejich nadřízený neuznává jejich schopnosti nebo potenciál). Pouze 30 procentům žen byla nabídnuta možnost školení nebo tréninku (vs. 40 % mužů), nebo jen 19 % žen dostalo nabídku na kariérní postup (vs. 23 % mužů – autor komentáře doplňuje vykřičník!). Až 80 % žen by si přálo empatičtější vedoucí, aby jejich manažeři lépe rozuměli, jak zvládají práci a další výzvy spojené s rodičovstvím,“ hovoří výsledky průzkumu.
Pojem genderová rovnost je zavádějící. Nejde o to, aby se zacházelo se ženami jako s muži, ale o to, aby se se ženami jednalo jako se ženami, neboť jenom tak mohou dosahovat toho, co muži. Ženy si v zásadě nepřejí postavení na roveň mužů. On by to byl také holý nesmysl. Ženy nejsou muži a většina z nich se jimi nikdy nestane. Po nás, mužích, což zde píši s vědomím, že jsme stále ještě dominantním pohlavím ve vedoucích a rozhodovacích pozicích, se naopak žádá, jak průzkum dokládá, býti k ženám empatičtější. Chce se, abychom hlouběji chápali jejich odlišnosti a porozuměli jejich specifickým schopnostem, které spočívají více v intuici než v analýze a syntéze. V citlivosti a předtuše než v matematických modelech. Abychom, když jsme šéf, pochopili tyto jejich přednosti jako vklady pro podnikání, a když nejsme a šéfem je žena, tak v podstatě totéž. Nechť jsou za stejnou práci stejně zaplaceny. A těm, které „to chtějí“, budiž to umožněno bez překážek a předsudků. Ale ne jako chlapům, ale jako ženám.
K dnešnímu svátku přejeme ženám vše nejlepší. S hlubokou úctou k jejich ženskosti.
