Švanda dudák jako vlastenecká, světová show

Podruhé v nedlouhém intervalu Národní divadlo uvedlo premiéru opery, která vzbudila drobátko rozruch. Ke konci minulé sezóny to byla velmi tradiční Prodaná nevěsta od Bedřicha Smetany, ovšem ve velmi netradičním režijním pojetí Alice Nellis. Zkraje této sezóny, počátkem října, měla premiéru opera Švanda dudák. Také sice tradiční námět, ale velmi netradičně zpracován hudebně, textově a opět také režijně. Významná část oficiální kritiky  dílo nepřijala.

Soudobým slangem by se dalo říci, že opera Švanda dudák je remake dramatu Josefa Kajetána Tyla Strakonický dudák aneb Hody divých žen, která měla premiéru ve Stavovském divadle roku 1847. Hrát operu jinde než v Národním, asi by noviny hovořily podle dnešního zlozvyku spíše o muzikálu. Ale toto označení je nutné okamžitě odmítnout, protože degraduje původní žánr opery (a také abychom to nepletli s filmovým muzikálem Hvězda padá vzhůru na stejný námět s hudbou Ladislava Štaidla).

Švandu dudáka zkomponoval český skladatel Jaromír Weinberger na libreto Miloše Kareše. Premiéru měla opera v Praze roku 1927. U kritiky propadla už tenkrát, ale diváci si ji oblíbili. Podobně jako letos. Weinberger byl Žid, a tak ve 30. letech emigroval do USA, kde operu uvedl s obrovským věhlasem. A také s libretem upraveným Maxem Brodem, znalcem a obdivovatelem díla Franze Kafky. Z Ameriky se opera vydala na dlouhou a úspěšnou pouť světem. Byla svého času známější než Prodaná nevěsta a Rusalka – v zahraničí.

„kafkovinou“ děj i libreto zavání nepřehlédnutelně

Švanda dudák, řekněme hned na počátku, je velmi vlastenecký kus. Weinberger jejím prostřednictvím připomněl slávu české hudby ve světě, ale také upozornil na malý národ, který byl nespravedlivě a zbytečně obětován Hitlerovi. Weinbergerovo svědectví bylo nadšeně přijato nejen v USA, ale po válce také v evropských metropolích a jejich nejvýznačnějších operních domech. Včetně Německa. Skladatelovo vlastenectví je podloženo talentem a poctivou prací, není to póza ani demonstrace. Že byl židovského původu je první paradox. Že jeho stěžejní dílo se v Čechách, jeho domovině, uvádí poprvé po 90 letech až nyní, to je druhý paradox. Národní divadlo operu zařadilo do cyklu Musica non grata. Pokud tyto paradoxy chápete, jste správně připraveni na operu Švanda dudák.

Po hudební stránce to není jednoduché poslouchání. Totiž – chvílemi je, chvílemi ne. Weinberger kompozičními postupy a melodikou cituje Smetanu, Dvořáka, Vítězslava Nováka, ale také expresionistické tvůrce své doby, např. Maxe Régra, svého učitele z Lipska, nebo Igora Stravinského. Ke slyšení jsou lidové písně a jihočeské lidové tance, např. furiant, odzemek, polka i mateník. Střídají se s pasážemi moderních půltónových postupů, které tak snadno do uší nelezou. A pak do finále stoupající šťavnatá fuga, monumentální kontrapunkt, ke kterému by se s hrdostí hlásili i Bach nebo Šostakovič.

Děj opery je proti původním námětu obohacen postavou proslulého loupežníka Babinského. Je v díle třetí hlavní figurou, má v sobě něco málo z Vocilky a co by se za nehet vešlo i z Kalafuny (kteří chybějí) a je nositelem řady podivností a absurdit. Jde o to, že Švanda, zde už šťastně ženatý s Dorotkou, je Babinským (zištně, protože také miluje Dorotku) přemluven k tomu, aby se vydal do světa a ten se svými dudy okouzlil a dobyl. Což se mu podaří. Ale podlehne řadě intrik a skončí v pekle u poněkud pomateného a překvapivě humanisticky založeného hlavního čerta. Ale i on se se Švandou rozkmotří. V nejposlednější chvíli, kdy už čerti přikládají pod kotlem a chystají se do něj Švandu zanořit, přichází Babinský, z pekla Švandu vysvobodí a vátí ho Dorotce. Světově proslulý Čech – muzikant a světově proslulý Čech – loupežník si zde pomáhají a podávají pomocnou ruku. Jak vážený je Švanda na zemi, tak známý a vysoce vážený je Babinský také v pekle. Podobných momentů je v ději více a není zřejmé, kolik z nich je původních Karešových a kolik z nich dodal Max Brod. Ale „kafkovinou“ děj i libreto zavání nepřehlédnutelně.

Pro diváka, který jako největší operní akci na jevišti zná jen zpěvačku na rampě se vzepjatýma rukama zpívat „nézhasní“, přináší inscenace Švandy nečekaný zážitek

Což podtrhuje režijní pojetí. Jeviště je neustále zaplněno spoustou postav, většinou tanečníků. Jsou oděni do stylizovaných kostýmů lidí, čertů, zvířátek, létajících andělů a tak. Často také vystupují jako dvojníci hlavních zpívajících figur. Mnohdy připomínají maňásky, a to i choreografií. Animují děj zpívaný a hraný hudbou a operními pěvci. Divákovi (nebo kritikovi), který jako největší operní akci na jevišti zná jen zpěvačku na rampě se vzepjatýma rukama a očima třeštícíma na bodový reflektor zpívat to své „nééézhasnííí“, způsobí inscenace Švandy velmi nečekaný zážitek.

Animace nezřídka přechází v karikaturu. A proč ne, když k ní vede samo libreto. Ústřední milostná árie Dorotky začíná: „Na tom našem dvoře / všechno to krákoře / i ten kohout“. To nás má dojmout? Případně naivní veršovánka: „Dorotko, netrap se nic / navrať se do Strakoníííc“ (nebo tak podobně). Lidé v hledišti nejprve pobaveně zvednou obočí a pak se srdečně rozesmějí. K viditelné radosti účinkujících. Takovou atmosféru účasti a čiré legrace na operním představení jsem ještě nezažil. V jedné z posledních scén už je Švanda doma, sedí s Dorotkou ve světničce u jednoho stolu a zpívá se milostný duet. Mezi Švandou a Dorotkou čouhá roura od kamen. Z pekelné výhně do tepla domova… nebo memento?

Provedení velice obtížné partitury i jednotlivých partů, pěveckých i instrumentálních, je pod vedením dirigenta Zbyňka Müllera excelentní. „Weinberger žene svojí obrovskou instrumentací pěvecké hlasy místy k velkým dynamikám, musejí se prosadit proti orchestru, který my nedokážeme tak moc redukovat,“ říká Müller. „Orchestrace je nesmírně ambiciózní. Do partů Weinberger napsal tak obtížné záležitosti, že to jsou artistická čísla. Ty nástroje místy žonglují.“

Zážitek z představení je okouzlující a dvojí, jak říká Müller. Hudební, protože hudba je velmi přitažlivá svojí invencí. A také zábavou, velmi dobrou a na úrovni.

Spontánní, dlouhý potlesk publika po představení je zaslouženou odměnou všem, kdo se na Švandovi podepsali. Švanda dudák se symbolicky poté, co dobyl svět, vrací zase domů. Přináší s sebou vše, co se doma naučil a co ve světě pochytil. Totiž nádhernou hudbu, skvělé výkony pěvců i orchestru a vtipnou, půvabnou show.

Jaromír Weinberger zemřel na Floridě v USA v roce 1967, chudý a zapomenut.