Niedermayer: Politika potřebuje otočit kormidlem. Směrem k větší odpovědnosti

V EP jde o to, aby si vás ostatní všimli. Jedině tehdy, když si vás kolegové všimnou, vás začnou brát vážně, zdůrazňuje volební lídr TOP 09, trojka koaliční kandidátky SPOLU a europoslanec Luděk Niedermayer. Voličům chce nabídnout i postoje, za něž se netleská.

Uznávaný ekonom, člen a viceguvernér bankovní rady České národní banky, ředitel consultingu v nadnárodní společnosti Deloitte – a po tom všem vstup do Evropského parlamentu. Byl to souběh okolností, snaha posunout se dál, vaše osobní ambice?

Já jsem studoval matematiku v době komunismu, graduoval jsem v roce 1989. Ta matematika byla volbou také proto, že do toho komunisté moc nemluvili. Když komunismus padl, tak jsem se připravoval na doktorát, na fakultě, kam jsem mohl po roce 1989 jako nekomunista vrátit. A měl jsem pocit, že se pořád #!něco děje – a že bych měl být jinde než u té matematiky. Tak jsem přišel do banky, poté, co šli tehdy mladí lidé hodně rychle nahoru, dostal jsem do ředitelské pozice, a ta banka se podílela na vytváření reforem. My jsme byli velmi významný partner vlády, a já byl u toho. Věci se pak normalizovaly, ale mě ten zájem o „širší společnost“ úplně neopustil. Byl jsem jedním ze spoluautorů Dřevíčské výzvy v roce 1999, která upozorňovala vládu, že věci nejdou správným směrem. V další dekádě, v bance, jsem hodně publikoval články o stavu společnosti a podobně, a dvakrát mi různí lidé nabídli, abych šel dělat ministra financí. Tím druhým byl Andrej Babiš. Já jsem vždycky říkal, že to je nesmysl, že to neudělám. Jenže jsem začal mít pocit, že není úplně fér věci kritizovat, a když je  mi nabídnuta možnost něco s tím dělat a ukázat, že to jde líp, tak to odmítat.

To ve mně postupně nazrávalo, že buď bych měl na té kritice ubrat, anebo získat odvahu (k posunu). A když mi to TOP 09, konkrétně Karel Schwarzenberg a Mirek Kalousek nabídli (kandidovat do EP), řekl jsem si, to zkusím.

Důvod byl rovněž v tom, že jsem měl vždy pocit, i když jsem o tom nevěděl zdaleka tolik jako teď, že Evropská unie je pro nás strašně důležitá. A že si to úplně neuvědomujeme. Čili bylo pro mě přirozené dostat se k tomu ještě blíž a pokusit se přesvědčit víc lidí, jak důležitá věc to je. Úplně revoluce to nebyla. Blížila se mi padesátka, říkal jsem si, že je čas nestarat se jenom o sebe a vlastní kariéru, ale zkusit něco společnost.

Tedy šlo spíše o evoluci?

Ano, ale připomínám, že u těch veřejných politik jsem byl shodou okolností vlastně od začátku své ekonomické kariéry. 

Měl jste nějakou předchozí zkušenost z práce z Evropského parlamentu, nebo jste do něj naskočil „rovnýma nohama“? 

Do parlamentu ano, do EU ne, protože ještě před vstupem nám členské země umožnily, abychom se plně zapojili, bez hlasovacího práva, do některých orgánů. A já jsem až do svého konce v ČNB a před vstupem do EU reprezentoval banku v tzv. EFC-výboru, což je přípravný výbor pro jednání ministrů financí ECOFIN. To znamená, že s ekonomickou agendou jsem byl velmi dobře obeznámený, samozřejmě nikoli s celou agendou EU. Posun z centrální banky nebo z EFC do europarlamentu je, že nezačnete rozhodovat pouze o věcech, které jsou vám blízké, ale máte za povinnost rozhodovat o všem. To byla velká změna. Plus to, že aby byl ten obrovský parlament schopný fungovat, je svázán řadou formálních i neformálních procedur – a vyznat se v nich není jednoduché. 

Dá se vůbec říci, jak dlouho trvá, než se člověk opravdu sžije s takovou institucí? Včetně častých přejezdů do Štrasburku, včetně osobního života? 

Myslím, že je to hodně složité, a že si to lidé úplně neuvědomují. Měl jsem velkou výhodu, že pro mě začali pracovat lidé, kteří ten parlament znali. Ty logistické věci, o kterých jste mluvil, jsem vůbec řešit nemusel. Kdybych to hodně zjednodušil, probíhá to ve třech fázích, a myslím si, že se to týká víceméně každého, i těch, kdo tam šli třeba z domácí parlamentní politiky. Protože ta pravidla a zvyklosti jsou tam úplně jiné.

První fáze je, že se dostanete do té obrovské budovy a zjišťujete, jak ona funguje. Chcete pochopit, co se děje v danou chvíli na daném místě, kam máte jít, kam jít můžete atd. Toto není jednoduché, protože parlamentní práce spojuje jak otázky odborné, jste členem nějakého výboru, tak politické, kdy se podílíte na rozhodování vaší politické skupiny. Tohle je ta první fáze, která není na hodiny.

Druhá fáze je věci dobře pochopit. Už sedíte na správném mítinku a musíte rozumět tomu, co přesně se tam odehrává a jak se rozhoduje. To taky není úplně triviální. V minulém volebním období přišlo hodně nových poslanců, a to období bylo speciální kvůli covidu, ale jinak je tam velký počet lidí, kteří se v tomhle vyznají velmi dobře. A vy jako newcomer jste do určité míry znevýhodněn. Chvíli to trvá…

A ta třetí fáze je, že už tam sedíte, víte, co se tam děje, a je třeba, aby si vás všimli ti ostatní. Protože jenom když si vás všimnou, začnou brát vaše názory vážně. To také zabere nějakou dobu, a ne zrovna krátkou. Za těch deset let, ze zpětného pohledu, to trvalo opravdu dost dlouho, než jsem měl možnost dělat věci, které jsou opravdu důležité, a byl jsem schopný ovlivňovat fungování naší frakce. Musí se to hrozně odpracovat. 

Měl jste předem jasné, že nastupujete do nejsilnější politické skupiny v EP, což platí pro obě zmiňovaná pětiletá období. V této největší frakci, říkají znalci poměrů, panuje obrovská konkurence. Znamená to, že byť „zapracování se“ trvá obecně dlouho, tak ve skupině Evropské lidové strany (EPP) je to ještě náročnější? 

Samozřejmě. Tam konkurence je tam také proto, že ta frakce nejvíc ovlivňuje výsledek. A lidí, kteří ho chtějí ovlivnit, je hodně. A jakkoli je možné pracovat v Evropském parlamentu málo a brát stejné peníze jako ostatní, konkurence o práci je tam opravdu obrovská. Já jsem měl štěstí, že jsem se od začátku seznámil s řadou lidí, kteří byli skvělí a kteří nám od začátku pomáhali, na úrovni celé frakce. Když jde o klíčová rozhodování, třeba kdo bude zodpovědný za nějaký důležitý návrh, jak říkáme v parlamentu „file“, nastává velmi ostrý boj, a trvá to skutečně dlouho, než se prosadíte. 

Měl jste nějakou jistotu, že s vaším profesním ekonomickým zázemím, pokud jde například o práci ve výborech, budete ve svém oboru plus minus pokračovat? Nebo jste se musel nějak „projevit“, abyste dostal potřebnou odbornou důvěru? 

VIEW_IMGZ(„702926″,“3″,“ID“,“class=’r‘ alt=‘.popis.‘ title=‘.popis.'“)!#To se rozhoduje skoro v prvních dnech po volbách. Výhoda byla, že jakkoli ta naše delegace byla nová, my jsme postupovali od začátku společně se STAN a lidovci, byli tam lidé, kteří nám rychle vysvětlili ty procedury. Mě si naše skupina zvolila jako šéfa delegace, a už od začátku jsem musel věci vyjednávat. Nejenom abych dostal tu pozici. Měl jsem tu výhodu, že s mým CV by bylo obtížné mi říct, my tě do toho výboru nedáme (ECON, Hospodářský a měnový výbor EP, pozn. red.). Ale šlo také o to, abych pro ty ostatní získal pozice ve výborech a delegacích. Nakonec se nám podařilo dosáhnout prakticky všeho. Někde, kde jsme skončili o trošku jinde, se nakonec ukázalo, že i to bylo výhodné. Nic není zadarmo. V EPP je velká konkurence nejen proto, že jsme velká skupina, ale proto, že to s sebou nese fakt, že máme hodně míst ve výborech. A protože jsou v nich silné delegace z jiných členských zemí, zejména z Německa či Španělska, mají tyto delegace tendenci svou sílu v konkrétních rozhodováních demonstrovat. Prostředí v EP je opravdu hodně konkurenční, ale rovněž férové. 

Setkal jsem se s tvrzením, že když máte v tomto prostředí renomé a reputaci, byť pracujete v méně početné politické skupině, jste brán ostatními ne až tolik stranicky, kdežto plnohodnotně odborně. Je to tak? 

Ano i ne. Pro mě bylo hrozně pozitivní, že tam byla spousta lidí, kteří v Evropu věří – a nebyli zdaleka pouze ze států, které z EU peníze berou, byli ze zemí, co ty peníze dávaly. Zejména starší kolegové, kteří už #!odcházejí, byli opravdu duší Evropané. To bylo úplně skvělé. Myslím, že je možné se prosadit, když má člověk nějakou expertizu a je schopný kolegy přesvědčit. Nesmíme zapomenout, že to rozhodování je nakonec politické. Není možné být jenom odborník a jít hlavou proti zdi. Polovina práce je hledání kompromisu. Může se vám občas zdát, že odstupujete od správné linie, a zároveň platí, že uspějete jenom tehdy, když pro svůj pohled získáte jasnou většinu. Mrzí mě na české politice, že stále stále existují lidi, kteří se chlubí, že politiku neumí. A proto mě zvolte, budu politikem. To je úplně největší absurdita. Jako kdybyste řekl, že chodíte k zubaři, který nikdy nikomu nevrtal zuby. Politická práce je tam hodně důležitá a já byl v bance zvyklý  rozhodovat v kolektivním orgánu. V Deloitte jsem se snažil hledat správnou cestu, kterou klient přijme. Pro mě není hledání kompromisu zas tolik složité, ale jen odborně, se svým odborným názorem, to by člověk neuspěl. 

Poprvé jste kandidoval jako nestraník, členem TOP 09 jste se stal o tři roky později, tedy ještě v prvním volebním období. Proč to, cítil jste potřebu se nějak více „stranicky“ zapojit? 

Zapojení do domácí politiky je obtížné, protože pokud děláte v Bruselu naplno, času moc nezbývá. Já jsem do TOPky vstoupil po volbách, které se jí úplně nepovedly (2017). Protože jsem si vážil a vážím ideového základu TOP 09, chtěl jsem ji podpořit. Nebyla to ambice, že bych chtěl víc formovat domácí politiku, jakkoliv se samozřejmě snažím stavět co nejvíc mostů mezi evropskou a domácí scénou. Spíše šlo o to, jasně se identifikovat, ukázat, že za těmi názory stojím. Proto jsem to udělal. 

Když se ohlédneme za první pětiletkou, která byla v porovnání s tou další přece jenom klidnější, třebaže v ní doznívaly turbulence z hospodářských, finančních a dluhových krizí, co vám z té doby nejvíce utkvělo v paměti? 

Profesně, jakkoli to zajímalo relativně málo lidí, to pro mě bylo téma daní, boj proti jejich krácení a obcházení. Nastartovali jsme agendu Evropské unie, která se dostala docela daleko a vyústila v pokračování na celosvětové úrovni v rámci OECD. Z toho jsem měl radost. Byla to pro mě trochu nová oblast, ale ekonomicky velmi blízká. Toto lidé moc nezaznamenali, byť to mělo pozitivní ekonomické dopady.

Pokud jde o dvě největší témata té doby, považuji za ně uprchlickou krizi a brexit. Ani v jednom případě nejde o pozitivní zkušenost. Na vlnu běženců jsme nebyli připraveni, a to, jak na ni někteří čeští politici reagovali, mě moc mrzelo. Brexit byl šok z neracionality: bylo jasné a potvrdilo se, že byl pro Velkou Británii nevýhodný. Nebyl výhodný ani pro Evropskou unii, a přesto se to stalo. To pro mě byl šok. Pozitivní na tom bylo, že se vyjednávalo ostře, ale korektně. Vlastně to vedlo k tomu, že se sedmadvacítka utužila, ne že nastal začátek konce Evropské unie. Ten nenastal. 

Migrační téma je živé stále, brexit, řekneme, poněkud odezněl. Zmínil jste semknutí 27 členských států, jsou i některá další pozitiva, nebo i lekce, které z té doby pramení a z nichž se unie poučila? 

Bezesporu. Zrovna na tom brexitu bylo zajímavé, jak rychle se sedmadvacítka dala dohromady, jak byla loajální v největším politickém problému, což bylo Severní Irsko. To bylo pozitivní. Z toho nešťastného přístupu k migraci se rodí, byť pomalu, snaha členských zemí řešit ji společně. V České republice, u níž si myslím, že jsme mohli v první uprchlické krizi vystupovat trochu jinak, jsme naprosto skvěle pomohli ukrajinským běžencům. Ta poučení jsou, ale možná to největší je, že největší problém, který řešíme, je ten, který jsme vůbec nečekali. To platí zejména pro druhé funkční období. 

Do něj, to je do let 2019 až 2024, jste postoupil s největším počtem preferenčních hlasů. Byl ten postup číslo dvě o dost jiný? Šlo o větší pocit odpovědnosti? 

Určitě. Když jsem uspěl, mě to hrozně překvapilo, protože v prvním období jsem v některých tématech vystupoval proti českému mainstreamu. Od začátku jsem si řekl, že do té politiky půjdu jen tehdy, pokud budu dělat, co je správné, a nebudu se bát o tom mluvit. Tak jsem to vnímal, jako test, jestli se to dá takto dělat, nebo jestli člověk rychle skončí. Mile mě to překvapilo.

Šel jsem do toho s větší znalostí a větším pocitem odpovědnosti. Nejenom ten brexit, ale spoustu jednání v EU o větších či menších věcech člověku neustále připomíná, že přestože ta Evropská unie je něco skvělého, co Evropanům pomohlo, že vznikla světová supervelmoc, která má své instituce, své zákony a zaměstnává desítky tisíc lidí, tak stále platí, že tahle věc bude pokračovat, pouze pokud si to lidé budou přát. V okamžiku, kdy ne, začne umírat a je možné, že bude obtížné ji oživit. Cítil jsem mnohem větší odpovědnost, že jsem ten, který se na tom musí podílet, aby Evropská unie dál uspěla.

Jedno z poučení je, že někdy záleží na jednotkách hlasů. Občas se mi stalo, že jsem byl součástí těch, kteří, kteří zvrátili některá rozhodování. Pocit odpovědnosti byl obrovský. Zároveň se mi podařilo, myslím si, uspět v ekonomickém výboru. Dělal jsem důležité zprávy, které se mi podařilo opravdu prosadit, i když to nebylo jednoduché. Získal jsem určitou reputaci. A od začátku bylo vidět, že téma klimatu bude hodně důležité a spojené s ekonomikou, čísly, s matematikou a fyzikou. Věděl jsem, že tomu chci porozumět a umět to dobře prezentovat. A podílet se na tom rozhodování. 

Označil jste evropský projekt slovem skvělý… Máte dojem, že zápal, spirit, víra v Evropskou unii je v tzv. starých členských zemích větší než v těch novějších? Že se u nich EU zkrátka jinak komunikuje?  

Rozhodování v EU nejsou nikdy dokonalá. Musí reflektovat, co jsme zač. Jsme místem na světě, kde žije mnoho lidí s jinou kulturou, jinými jazyky, jinou hospodářskou úrovní. Často věří v jiného boha a nesou si sebou jinou historii, různé konflikty, křivdy atd. Je jasné, že pokud se chceme dohodnout, musíme se vzájemně respektovat a vytvářet kompromisy, které jsou všeobecně přijatelné. To není krasobruslení, kde člověk získá nejvyšší známku. Řekl bych, že se nám daří. A ten spirit, to znamená přesvědčení, že jsme tady od toho, abychom to zvládli, se myslím velmi často objevuje, když jde o nějaké velké věci. Jedna taková se stala na konci pandemie. Poté, co jsme se dostali do určitého stádia, kdy jsme to byli schopni to zvládnout, vyvstala otázka, jak to udělat. Jestli se stane, že nejbohatší země budou první, které budou očkovat své občany – a ty chudší si počkají. Nebo zda zvolíme přístup, že všichni na tom musí být stejně. Lidé tehdy ukázali obrovskou solidaritu a vzájemnou férovost. To je ten druhý přístup.

Stejně tak v případě ruské agrese na Ukrajinu poté, co jsme všichni jako Západ selhali po obsazení Krymu. Nyní byla reakce téměř dokonalá. Prostě se nám podařilo vytvořit celosvětovou koalici zemí, které se, zejména na začátku, velmi silně postavily vůči Rusku. Stejně tak, když nám hrozila energetická krize a na začátku bylo opravdu těžko představitelné, že zimu zvládneme bez omezení. Já jsem byl vždy přesvědčený, že to nebude až tak „krvavé“, ale že ta omezení budou, abychom to zvládli ještě lépe.

Další věc, podle mě strašně důležitá, byla dohoda, že přístup k evropskému rozpočtu bude podmíněn i tím, že země budou respektovat evropské právo a evropské hodnoty.

Když jde o konkrétní věci, vyjednávat nějaké konkrétní regulace, tak je ring volný, kde je to méně kooperativní. Bylo pro mě velké překvapení, jakou velkou roli hraje lobbismus, většinou ze strany firem. Ta řešení nejsou čistá, někdy je to deprimující.

Ale u těch velkých věcí tam opravdu ten spirit je. Proto se taky do určité míry rozhádaná unie spojila, když nastal brexit, jak jsem zmiňoval. Zdá se, že pod tlakem jsme schopni jednat velmi dobře. Jakmile tlak poleví, přibude politikaření a pragmatismu. Více se do popředí dostávají národní zájmy. 

Daňové úniky, vám profesně blízké, jste označil za záležitost, které si moc lidí asi ani nevšimlo. Proč jsou ekonomická témata, pokud zrovna nejde o přerozdělování miliard, na periferii zájmu? Neměla by unie v této komunikaci výrazně přidat?    

Řekl bych, že v ekonomice nabývá velmi silně na významu téma konkurenceschopnosti Evropy. Dělá mi to trochu starosti, ale myslím, že v posledním půlroce už je vnímáno, že po největším tématu, jímž je bezpečnost v širším kontextu, ve smyslu všech možných hrozeb, je konkurenceschopnost jasná dvojka. V oblasti ekonomické politiky narážíme na některé limity dnešní EU.

V okamžiku, kdy Amerika schválila plán na podporu transformace ekonomiky k její nízkoemisní podobě, jsme si uvědomili, že Amerika je schopna dělat federální ekonomickou politiku, zatímco EU ne. Evropský rozpočet na to nemá dostatek peněz, a ministři financí nemají vůli harmonizovat třeba jenom část daňové politiky tak, abychom do ekonomiky posílali společné stimuly, které jsou efektivnější než fragmentovaných sedmadvacet ekonomických politik.

My, Rada EU, Evropská komise se to snažíme obcházet tím, že se trochu rozvolňují pravidla veřejné podpory, ale z mého pohledu je to „second best“. Myslím, že v ekonomické agendě zůstává parlament hodně důležitý. Pravděpodobně se nám podaří, že na poslední chvíli vzniknou nová fiskální pravidla, která by měla být lepší než ta předchozí. Schopnost efektivního provádění ekonomické politiky nemáme, a je to naše slabina. 

Je vůbec na programu další rozšiřování eurozóny? 

To není věc EU, je to otázka zemí, které eurem neplatí. Nikdo je nenutí. Já si myslím, že pro Česko je ne-euro jednoznačně horší volba, ale je to naše volba. Pokud za ní budeme stát, tak ji k mému smutku budeme mít. Bude záležet na vývoji v těch zemích. 

Proč jste pro přijetí eura? 

Při stavu naší ekonomiky je podle mě euro jednoznačně lepší ekonomická volba. Když jdu do obchodu a jsou tam dvě zboží za stejnou cenu, třeba starý a čerstvý rohlík, vezmu si ten čerstvý. Tím nechci říct, že koruna je ten špatný rohlík, ale naše ekonomika a byznys jsou natolik hluboce provázané s eurozónou, že fluktuace koruny působí více škody než užitku. Navíc se potvrdilo, v této inflační epizodě, že nám nezávislá měnová politika ČNB nepomohla inflaci snížit. Naopak jsme utrpěli jedny z největších škod v unii. Představa, že měnová politika představuje obrovskou hodnotu, kterou musíme zachovat, se teď docela těžko odůvodňuje. 

Je udržitelné, aby česká ekonomika zůstala tak silně proexportně orientovaná? 

Ano, pokud udržíme EU takovou, jaká je, a trochu ji v některých oblastech zlepšíme tak, že to bude jeden velký trh, na kterém můžete využít svoji konkurenční výhodu. Mohou jí být pracovní síla, tradice, logistika a podobně. Že budeme vyrábět zboží, které budeme posílat po celé Evropě.

Víme, že německý ekonomický model stál hodně na tom, že si tamní společnost hlídala velmi vysokou exportní konkurenceschopnost, dokonce na úkor oslabení domácí poptávky. Cíl byl, aby se Německo stalo nejlepší světovou exportní ekonomikou, což se dlouhou dobu dařilo. Ale mám pocit, že na tomhle se nedá dál stavět. A to ze dvou důvodů.

První je ekonomický. Země jako Čína nejdříve začaly vyrábět jednoduché levné věci, a potom i ty drahé složité věci. A dokáží to docela dobře. To znamená, že oblastí s privilegovaným postavením ubývá. Druhá věc je to, že za politické globalizace se stále více zemí chce bránit proti tomu, aby jim tam někdo jiný dovážel zboží a obrazně řečeno snižoval zaměstnanost. Ekonomicky je to špatný koncept, mělo by jít o férový, vzájemně výhodný obchod, který přináší hodnotu všem. Bohužel politické kormidlo se otočilo opačným směrem, a Donald Trump by v tomhle směru znamenal další šok. Evropa prosazuje co nejvíce volný obchod, ale bojuje poněkud osamoceně. 

Máte desetiletou zkušenost v Evropském parlamentu, jste lídrem TOP 09 a trojkou na kandidátce vládní koalice SPOLU. Co dál byste lidem, kteří o vás budou přemýšlet, pro další působení v EP nabídl? 

Strana, za kterou kandiduji, má jasné evropské hodnoty. Myslím, že je to stabilní uskupení, které nejenom nejvíc zdůrazňuje význam společné Evropy, nýbrž je v této oblasti nejvíce kompetentní. Já jsem rád, že za TOP 09 kandiduji a že mám nějakou historii v parlamentu. Ne vždycky dělám to, čemu spoustu lidí tleská. Ale za svými postoji si stojím a vysvětluji je. Získal jsem nějakou kompetenci, kterou jsem si přinesl z původní práce. A za těch deset let jsem získal v parlamentu nějaký vliv. Lidé, kteří by pro mě chtěli hlasovat, vědí, pro co hlasují – a vědí, jaké postoje budu zastávat. Je na občanech, aby rozhodli, jakou chtějí budoucnost. Je hrozně důležité možnosti jít volit využít. Já to hodně říkám mladým, a netýká se to jenom jich. To, jaký bude svět třeba za pět, za deset, za patnáct nebo dvacet let, není otázka rozhodování nějakých abstraktních lidí, ale je to otázka toho, jak se k tomu postaví každý z nás. Svět je fajn, když si lidé uvědomí, že volby jsou ten moment, kdy by měli vzít odpovědnost a pomoci vést politiku směrem, který je jim blízký. 

Jsme tedy opět u tématu osobní odpovědnosti? 

Pokud budete rozumět evropské politice, zjistíte, že spoustu věcí, které lidí trápí, především ty mladé, jsou národní. Málo bytů, nekvalitní vzdělávání, nedostatek péče pro mladé rodiny, to nevyřeší v Bruselu žádný europoslanec. Jsem hluboce přesvědčený, že tato společnost žije na velký vnitřní dluh. Není to jen můj názor, nedávno jsem se setkal s bývalým šéfem německé Bundesbanky, a ten se přiznal, že je šokovaný, s jakým klidem za sebou necháváme obrovské dluhy, které se dotknou mladší generace. Proto si myslím, že je opravdu potřeba otočit kormidlem politiky směrem k větší odpovědnosti. Je otázkou určitého pudu sebezáchovy říci svůj názor, protože politika teď více naslouchá lidem, kteří se na vývoj z hlediska delší perspektivy často nedívají. 

Máte na mysli odpovědnost, jak voličů, tak zvolených politiků? 

Voliči by měli říct politikům, že od nich očekává odpovědné konání, a nevolit ty, kteří naopak demonstrují to, že se budou chovat tak, aby se to někomu zalíbilo. Výsledkem bude, že se zadlužení dalších generací bude prohlubovat. Volební právo je skvělá věc, ale nese s sebou určitou míru odpovědnosti. Pokud hlasovat nejdu, nechávám rozhodnout ostatní. Včetně těch, kteří chtějí něco úplně jiného než já.