Zdravější život? Nechte to na nás
Zaměstnavatelé budou mít povinnost podporovat zdraví svých zaměstnanců. Obsahuje to návrh novely zákona o specifických zdravotních službách, která již prošla připomínkovým řízením a připravuje se ke schválení.
Problém je v tom, že není předepsáno, co se podporou zdraví zaměstnanců míní. Druhá potíž je, že se zaměstnavatelům, tedy většinou soukromým společnostem, ukládá nová povinnost. A z dalších právních i jiných vztahů vyplývá, že zaměstnanec by měl být povinen se povinnosti svého chlebodárce, tedy zaměstnavatele, podrobit, chtě nechtě.
Zaměstnavatelé mají už dnes povinnost se o zdraví svých lidí postarat. Připomeňme poskytnutí ochranných pomůcek, pravidelné lékařské prohlídky, školení a povinnost zaměstnanců dodržovat pravidla bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP), aj. Firmy jsou si také velmi dobře vědomy, že zdravý a spokojený zaměstnanec je výkonný a loajální zaměstnanec. Proto svým pracovníkům nabízejí různé nemzdové benefity, populárními stravenkami počínaje, až po příspěvky a poukazy na rehabilitace, sport, kulturu či příspěvky na dovolenou. Podle různých průzkumů by zdravotní benefity chtěli mít zaměstnanci v portfoliu nabízených výhod u svého zaměstnavatele a měly by být součástí smlouvy. „Péče o zdraví už dnes patří k firemní kultuře mnoha firem a naše zdravotní pojišťovna už s řadou malých či velkých společností na programu Zdraví do firem spolupracuje. Prevence nejenže šetří čas, ale prokazatelně snižuje náklady na provoz společnosti a prospívá zdraví zaměstnanců,“ prohlásil v jednom rozhovoru na konci minulého roku David Kostka, generální ředitel Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra.
V rámci konsolidačního balíčku ale vláda od letoška omezila daňové zvýhodnění poskytovaných zaměstnaneckých benefitů. Týká se to hlavně benefitů volnočasových. Ale aktivní trávení volného času je pro zdraví velmi důležité. Podle nejnovějších vědeckých průzkumů nejen zaměstnanců.
byrokracie ve firmách zase o notný kus vzroste
Vláda si od omezení slibovala 3 miliardy korun dodatečného přínosu do státního rozpočtu. Pročež kvůli zákonné úpravě se řada benefitů nově řadí do kategorie, kterou je třeba dodaňovat. Pro zaměstnance i zaměstnavatele tak ztrácejí atraktivitu. A to takovým způsobem, že 47,5 % firem se je rozhodla odstranit zcela a 30 % bude hledat cesty, jak se dodanění vyhnout. Pokud k tomu firmy přistoupí způsobem, který naznačuje průzkum společnosti RSM, vybraná částka bude výrazně nižší. Byrokracie ve firmách však zase o notný kus vzroste.
Stát se tedy postavil k problému tak, že to, co firmy dělaly dobrovolně a rády, protože zvýšenou péčí o zaměstnance mohly kompenzovat slabší růst mezd a také o ně tímto bojovaly na pracovním trhu, kromě toho, že to nemusely danit, tak to se jim teď nařídí zákonem.
Paradoxně v rámci antibyrokratického balíčku. „Předložený zákon se opírá o antibyrokratický balíček, který má zaměstnavatelům snížit administrativní zátěž. Nicméně tvorbou nového institutu opatření k podpoře zdraví se zaměstnavatelům nejen stávající byrokratická zátěž zvýší, ale také budou čelit novým výdajovým položkám, které skrze direktivní politiku nemusí odpovídat skutkovému stavu věci. Předkladatel především byrokratické náklady v hodnocení dopadů regulace (RIA) neuvádí. Direktivní povaha opatření k podpoře zdraví dále nemůže reflektovat předložené přínosy institutu, a tedy jeho funkčnost,“ uvádí ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), podle něhož zároveň nejsou dostatečně popsány finanční dopady na zaměstnavatele soukromé i veřejné sféry, způsobené povinností stanovit a vyhodnocovat opatření k podpoře zdraví. Dodejme laicky, že dodržování zákona se musí kontrolovat a dopady na zdraví zaměstnanců pravidelně vyhodnocovat a hlásit.
stát výrazně a nepřiměřeně zasahuje do práv zaměstnanců i zaměstnavatelů
Nekompromisní je stanovisko Nejvyššího soudu, jak je cituje Zdravotnický deník: „Přijetí takového ustanovení se jeví jako zcela nepřijatelné. Toto ustanovení jde zcela jednoznačně nad přijatelný rámec vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, když dosavadní právní úprava týkající se posuzování zdravotní způsobilosti zaměstnance či osoby ucházející se o zaměstnání trvající mnoho desetiletí je zcela dostačující. Nicméně, primárně toto nové ustanovení neřeší vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, ale mezi státem a občanem, když v odstavci čtvrtém je uvedeno, že ministerstvo zdravotnictví stanoví opatření k podpoře zdraví, jejichž provedení jsou zaměstnavatelé povinni na svých pracovištích zajistit. Prováděcí právní předpis stanoví podmínky, druh, obsah, rozsah, včetně doby trvání, způsob realizace a vyhodnocení opatření k podpoře zdraví a okruh zaměstnavatelů, kteří takové opatření musí realizovat. Tímto se stávají jak zaměstnanci, tak zaměstnavatelé jakýmsi rukojmím státu, který tímto způsobem výrazně a nepřiměřeně zasahuje do práv zaměstnanců, potažmo i zaměstnavatelů v dané oblasti.“
Novela zákona ještě není definitivní a kdoví, zda vstoupí do schvalovacího řízení. Ale jako nápad je nebezpečná. Není to totiž zdaleka jediný případ, kde se řeší vztah mezi státem a občanem na úkor občana. Opět do veřejné agendy vstupuje otázka zdanění cukru, resp. sladkých nápojů a jídel. Opět ze zištných důvodů státní kasy pod rouškou ochrany zdraví občanů. Výrobci už dávno nahrazují cukr různými glukózo-fruktózovými sirupy, umělými sladidly, apod. Zákazník si může zvolit nápoj „zero“ bez cukru a bez kalorií. Ochucené minerálky už jsou také k mánií i jen ovoněné nějakou příchutí. Ale bije se na poplach: obezita, kardiovaskulární choroby… vyberte si, nač umřete v důsledku cukru. A vyberte si, zda limonádu s cukrem nebo bez…? Ale to tak! Stát určí, co je nezdravé a co si máte vybírat.
Ještě malá odbočka. Od roku 2027 mají být zavedeny emisní povolenky na dopravu a vytápění obydlí. Instalujte fotovoltaiku, instalujte tepelná čerpadla, nikam nejezděte. To je jasný státní vzkaz lidu.
Čím jsou si popsané příklady podobné? Že se stát montuje do soukromých životů svých občanů? Ale to dělal vždy, a před ním církev. Stát nyní trestá občany za jejich životy, což není nový trend, jen nově objevený, před ním to také dělala církev. Jenže církev už od obého ustupuje.
Anebo do třetice: když stát chce regulovat výrobu, což činí se stále větší vehemencí, musí regulovat spotřebu. Musí-li regulovat spotřebu, musí regulovat myšlení. Ale ani to není nic nového, to je základní poučka marxismu-leninismu.
