Vymíráme! Vymíráme?
Statistici, a nejen oni, začínají bít na poplach. Nárůst obyvatel naší republiky v posledních několika letech je totiž dán pouze zahraniční imigrací, tedy přistěhovalými cizinci. I když se jedná především o nám již dobře známé a relativně příznivě přijímané komunity – Vietnamce a hlavně Ukrajince – jde přece jenom o cizince, tedy nikoliv o Čechy.
Ale vysvětleme si to podrobněji a udělejme si nejdříve malou exkurzi do odborných pojmů. Celkový přírůstek (nebo taky úbytek) obyvatel příslušného roku je tvořen tzv. přirozeným přírůstkem, což je poměr mezi narozenými a zemřelými, a pak migračním přírůstkem, tedy zahraničním stěhováním.
A nyní konkrétně. Přirozený přírůstek je u nás již několikátý rok záporný (tedy bohužel více lidí umírá než se narodí). V loňském roce to bylo již v pořadí dokonce pátým rokem. I když je možné oponovat, že v roce 2020 a 2021 to bylo díky vysokému počtu zemřelých z důvodu úmrtí na covid, data jsou neúprosná. Nárůst počtu obyvatel je tedy u nás dán pouze, a to nejen v minulém roce, ale i v minulých letech, přistěhovalými imigranty (jejich nejvyšší počet, téměř 330 tisíc, padá na vrub ukrajinských uprchlíků a byl v roce 2022). Roky předtím se na vzrůstu počtu obyvatel, i když pouze jen zhruba pětinou, podílel i přirozený přírůstek, a to díky počtu narozených, převyšující počet zemřelých.
Cizinci čítají již více než 1,2 milionu a jejich podíl na celkovém počtu obyvatel se blíží 10 procentům
Cizinci čítají již více než 1,2 milionu a jejich podíl na celkovém počtu obyvatel se blíží 10 procentům. Dlužno říci, že největší část, skoro tři čtvrtiny z nich, představují cizinci s dlouhodobým pobytem, na trvalý pobyt připadá zbývající část. Z pohledu národnosti lze připomenout známou trojici pořadí, což jsou na prvém místě Ukrajinci s odstupem následovaní Slováky a Vietnamci.
Máme-li se vrátit k našemu titulku, musíme svou pozornost obrátit jednoznačně k porodnosti. Její absolutní výše, tedy počet narozených dětí a především vývoj faktorů, které ji určují, je rozhodující pro českou národnost v budoucnosti. K výraznému poklesu porodnosti došlo zejména v minulém roce, kdy se narodilo méně než 100 tisíc dětí, přesně 91,5 tisíc. Jednalo se tak o nejnižší roční počet porodů za uplynulých 22 let. A tím se dostáváme přímo do období na počátku nového století a podstatné části 90. let minulého století, kdy se počet narozených dětí trvale pohyboval pod 100 tisíci ročně, nejčastěji jen kolem 90 tisíc. „Divoké devadesátky“, jak se o těchto letech dnes často hovoří, se tedy podepisovaly i na porodnosti. Všechny nové možnosti, které se po roce 1989 objevily, počínaje především zahraničním cestováním (u žen lze např. připomenout oblíbenou práci jako au pair v zahraničí), přes pomaturitní a vysokoškolské studium až k celé paletě všemožných aktivit (např. volnočasových, sportovních), z kterých nelze opomenout zejména podnikání, se projevily na odkládání sňatků a zakládání rodin ústící až k nechuti mít děti a především se o ně starat.
Většina těchto vlivů, které se podepsaly na vývoji koncem minulého století, trvají samozřejmě i dnes a navíc se k nim připojují další v současnosti aktivní důvody. Ty jsou především ekonomické, a s nimi spojené např. nedostupné bydlení, nedostatek školek a škol a svoji roli hrají i obavy z konfliktů a válek. Všechny tyto nepříznivé vlivy, které jsme pouze naznačili, bohužel povedou k tomu, že porodnost bude u nás s největší pravděpodobností nadále klesat.
Ale pozor, k tomu se přidružuje i objektivní fakt, že podstatně ubývá i samotných aktérů porodnosti, mužů a žen, tedy rodičů. Těmi by se měly stávat právě populační ročníky z 90. let a přelomu století, kterých se narodilo podstatně méně. Jsou dokonce až o polovinu nižší než ročníky současné.
Přitom nutno zdůraznit, že uváděná porodnost se týká dnes končící generace tzv. Husákových dětí, kdy „strana a vláda“ v první polovině 70. let minulého století svojí propopulační politikou vyvolala u nás silnou populační vlnu, která se blížila téměř 200 tisícům narozených dětí v jednotlivých letech (např. rok 1974 počtem narozených 194 tisíc dětí představoval nejvyšší porodnost v celých poválečných letech).
výrazně ubývá a bude ubývat potencionálních rodičů
Ale to není ještě všechno. Nejenom, že výrazně ubývá a bude ubývat potencionálních rodičů, ale stále více se prosazuje trend mít jen jedno nebo nejvíce dvě děti (a to spíše jen jako přání než skutečnost). To statisticky popisuje ukazatel počtu dětí rodících se jedné ženě. Ten bohužel výrazně klesá, dnes představuje 1,65 dítěte rodící se jedné ženě (o dva roky dříve, tedy v době covidu, to bylo 1,8 dítěte na ženu). Pro konkrétní představu, až 2,1 dítěte připadající na ženu je minimum zajišťující prostou reprodukci národa.
Možná jste i vy slyšeli o stále se prosazujícím nerodičovství, tedy dobrovolném odmítání mít děti. Důvody přitom mohou být různé. Od, například možno říci egoistických, jako užívat si života, realizovat se svými zálibami a koníčky, přes chápání rodičovství jako velké zátěže, a nebo případně stále častější výskyt absence touhy mít vlastní děti a konče dnes moderními enviromentálními důvody, jako třeba co nejméně zatěžovat planetu. Tento trend se začíná objevovat také u nás, ale mnohem rozšířenější je v Evropě, tedy, jak my říkáme, v té západní.
Zatímco tedy u nás začínáme upozorňovat na pokles porodnosti a její nahrazování migrací cizinců, ve většině evropských zemích už úbytek obyvatel z důvodů výrazného snižování počtu narozených probíhá. A je tomu tak i v severských zemích, kde tradice mít hodně dětí dlouho převládala. Z tohoto celoevropského pohledu jsme na tom ještě výborně. Podle mezinárodního srovnání patříme výší porodnosti k evropské špičce. V roce 2021, což je rok s posledními dostupnými údaji, jen pět evropských zemí dosahovalo průměrného počtu 1,8 dítěte připadajících na jednu ženu. A mezi nimi figurovala samozřejmě Francie, která je svojí propopulační politikou známá, dále Irsko, pak Česká republika a také Rumunsko a Černá Hora. Naopak tradiční katolické země jako Španělsko, Itálie a Polsko patřily svými hodnotami 1,3 dítěte na ženu k těm s nejnižší porodností. Jen na okraj je možné poznamenat, že chmurné představy o budoucnosti Evropy nejsou nikterak mimo mísu, ale mají reálné objektivní zdůvodnění.
Abychom nekončili tak nevesele, můžeme zmínit populační krizi v jihovýchodní Asii, konkrétně katastrofický stav v Japonsku a v Jižní Koreji. V obou těchto zemích, ale i v dalších malých územích v oblasti, jako v Singapuru nebo na Tchaj-wanu, klesá počet obyvatel daný výhradně razantním poklesem porodnosti. V Jižní Koreji je např. nejnižší porodnost na světě, na jednu ženu zde připadá méně než jedno narozené dítě (konkrétně 0,72 dítěte). A tento stav tam přitom trvá již čtyři roky za sebou. Nejinak je tomu také v Japonsku, které je svojí nízkou porodností již tradiční. Tam pokles porodnosti pokračuje v řadě již 8 let. Podle provedeného odhadu by se počet obyvatel Japonska do roku 2070 měl při existující nízké porodnosti snížit přibližně o 30 % na 87 milionů obyvatel. Dvě pětiny z tohoto počtu by byly osoby starší 65 let.
