Vláda si jmenováním jen jednoho kandidáta na eurokomisaře udržela hrdost
Pouhé tři dny po „konstruktivním dialogu“ Petra Fialy s Ursulou von der Leyenovou vláda velké šéfce vzkázala, že není všemocná.
Kabinet ve středu potvrdil, že navrhne jen jednoho kandidáta na eurokomisaře, a sice Jozefa Síkelu. I přesto, že šéfka EK chtěla kandidáty dva, muže a ženu. A že v tomto směru ve sněmovně na vládu tlačili i lidé jak z koalice, tak opozice (zazněl i poněkud groteskní návrh, že tou druhou osobou by mohla být Klára Dostálová z ANO). Ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák dokonce označil postoj vlády za furiantský.
Ačkoliv v politice se jednotlivé kroky vždycky hodnotí až s časovým odstupem, tady lze jasně říct: vláda si tentokrát zachovala tvář. Konec konců jako i ty ostatní, které paní Uršulu rovněž poslaly do háje.
Že pro svůj požadavek nemá v evropské legislativě žádnou oporu, konstatují nejen česká média a politici. Nedávno se tématem zabýval web Tagesshau. V době publikace článku (6. srpna) okomentoval skutečnost, že dosud jediný stát na požadavek dvou kandidátů nepřistoupil, slovy: „Předsedkyni komise von der Leyenové hrozí první porážka v jejím druhém funkčním období ještě předtím, než bude stanoveno její nové kolegium.“
Zdánlivá drobnost, na kterou ale nikdo není zvyklý. Staronová šéfka komise byla až do nedávna velkou suverénkou. Až tím podle severu Politico mnohé štvala. Dokonce si položil otázku, zda jí už konečně někdo zastaví.
Těsně před volbami do evropského parlamentu začala ustupovat z některých svých zelených postojů. Zmíněný Tagesshau tehdy napsal, že obětovala to, co je jí nejmilejší – Green Deal.
Co jí ve skutečnostri vedlo k požadavku na dva kandidáty, nevíme. Do hlavy jí nikdo nevidí. Ale spíš to vypadá, že proklamovaná touha po genderové vyváženosti (která sama o sobě není zdrojem efektivity ani kvality) se střetává s faktem, že kdo si může vybírat, má větší moc.
kdo si může vybírat, má větší moc
Komise je takové zvláštní zvíře. Na rozdíl od národních vlád má mnohem méně exekutivních pravomocí, vlastně jen v oblasti společného trhu. Takže každý jednotlivý komisař toho moc nezmůže. Ovšem jako celek je jediným subjektem v unii, který má zákonodárnou pravomoc. Tudíž případné úpravy a revize stávajících direktiv, o nichž se tak často mluví, bez ní půjdou jen hodně těžko.
Ursula von der Leyenová možná získala svůj mandát znovu jako jednoduché řešení v hodně nestabilní situaci. Lze čekat, že kandidát na komisaře vybraný ze dvou variant bude vděčnější než ten, kterého poslala vláda jako jedinou možnost. Přestože teoreticky nemusí projít. Šéfka umí pracovat s mocí, to ukázala mnohokrát. Dokonce i obcházet osoby pověřené konkrétními resorty, jak to předvedla třeba při podpoře Izraele, kdy nadzvedla mimo jiné vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josepa Borella.
Odmítnutí jejího požadavku je po dlouhé době signálem přistřižení křídel. Je dobře, že se Česká republika (bez ohledu na kvalitu kandidáta – to je na jinou debatu) přidala k tomuto postoji, respektujícímu stávající evropskou legislativu, a nikoliv v tomu „konstruktivnímu.“ Jak bývá mnohdy naším národním zvykem.
