Vítěz opět v roli oběti
„Je to plivnutí do tváře,“ komentovala jedna holčina více méně úspěšné hlasování v Poslanecké sněmovně o tak zvaném manželství pro všechny. „Zabetonuje to jakékoliv další diskuse,“ pravila jiná.
Schválen byl návrh kompromisní, takže opravdu nemůže být oslavován všemi. Zkusme si ale vypovídat, co se skutečně stalo. Byl zrovnoprávněn vztah homosexuálního páru na úroveň manželského vztahu heterosexuálního. Co se týče společného majetku, dědictví, vdovských důchodů, informací o zdravotním stavu, atd. S jedinou výjimkou: nejmenuje se manželství. To lze považovat za prohru homosexuálů v probíhající kulturní válce. Jen je ta prohra tuze zveličována.
Je jistě mnoho lidí, jimž by název manželství nevadil. On už dnes je to velmi relativní pojem. Statisticky se zhruba polovina dětí rodí nesezdaným párům. Ty si mezi sebou asi nejspíše tykají, ale nazývají se partnery, partnerkami, přítelkyní a přítelem. Přičemž nemají pocit, že by je to nějak diskriminovalo v očích „většiny“. Neužití slova „manželství“ v dotyčné novele občanského zákoníku má jednu pozitivní výhodu. Není nutné redefinovat vztah, který je po tisíciletí jednoznačně chápán a praktikován bez závažnějších lapsů jako vztah mezi mužem a ženou, event. mužem a několika ženami kdesi v Orientě. Tradičnímu pojmu byl ponechán jeho tradiční význam.
Homosexuálové ještě důrazně připomenou, že v novele chybí právo na adopci dětí. Ne zcela. Stejnopohlavní dvojice si může přisvojit dítě, jehož biologickým rodičem je alespoň jeden z partnerů. Jinak právo na adopci dětí nemají ani heteráči, takže v tom jsme si kvit. Představme si, že by právo na adopci bylo homosexuálním párům explicitně uděleno. Trvalo by možná jen pár týdnů, než by nějaká autorizovaná instituce, např. OSPOD, odmítla adopci dítěte stejnopohlavnímu páru. Vypukla by soudní bitva. Ne o blaho toho dítěte (wellbeing – překl. aut.), ale o to, zda bylo nebo nebylo upřeno právo. Podobné soudy při sklonech k ativistickým výkladům práv nejsou výjimkou v jiných případech.
Jako heterosexuál, prý dokonce sukničkář a skoro 40 let šťastně ženatý muž, nedokážu se úplně vcítit do života a pocitů homosexuálů. Proto ani nehodlám soudit, co je pro ně dost a co málo. Kam by měla směřovat ona „zabetonovaná“ diskuse? K bezpohlavním záchodům, ke zvláštním kabinkám na zkoušení šatů v obchodech s módou, k bezpohlavní výchově dětí od mateřských školek? Jen slýcháme a čítáme proklamace o lidech druhé kategorie. Proč „druhé“, proč ne prostě jen jiné?
Menšina vždy budí pozornost většiny. Někdy nechtěnou, někdy chtěnou. Tak jako vousatý chlapík, který se v třeskutém mrazu prodírá po hlavní třídě davem chlapů v péřových bundách a kuliších a kličkuje mezi dámami v kožiších, sám oděn do trička s krátkým rukávem, v kraťasech a sandálech na boso. Budí pozornost. Ti ostatní se za ním ohlédnou, doma o něm možná prohodí historku při večeři. Ale kvůli otužilci není zapotřebí ústavně definovat, co jsou to kalhoty.
Homosexualita je problém mnohem hlubší, vztahový a z definice intimní. Je žádoucí a potřebné jej chápat. Vzájemně. Abychom si jen neplivali do tváře.
