Víte, že je státní svátek? Čechy vznik republiky moc nedojímá
Zatímco Francouzi rok co rok mohutně slaví revoluci, která přinesla potoky krve a zaostávání, my neslavíme ani samostatnost. Ale proč?
Je to zvláštní. Ale i když jsem hledal poměrně dlouho, žádný průzkum ani odbornou práci na téma, proč máme tak vlažný vztah ke stáním svátkům, jsem nenašel. Jsou země, kde se vysvětlení podobného jevu nabízí. Typickým příkladem může být Polsko. Konec druhé světové války sice ukončil utrpení, ale také země definitivně přišla o sporná území za Curzonovou linií, která připadla Sovětskému svazu. Navíc jistě Polákům nepřišlo jako historické štěstí, že je osvobodila Rudá armáda, která mezi válkami usilovala o dobytí Varšavy, znovu zaútočila, když Hitler napadal zemi ze západu, masakrovala tamní vojenskou elitu a vzala jim část země. Navíc existuje poměrně doložená domněnka, že Stalin Poláky během varšavského povstání opustil, aby je pak triumfálně osvobodil a převzal kontrolu nad dalším politickým vývojem v zemi.
I u nás se ozývají občas hlasy, že kdyby nevzniklo Československo, Hitler by nikdy nepřišel, stejně jako Rudá armáda. Jsou ale v menšině.
Snažil jsem se ptát, proč u nás nejsme na vznik té původní republiky hrdí, kamarádů a psychologů. Taky nikdo nemá jasný názor. Historicky bychom snad mohli najít určitou paralelu k Polsku v tom, že vznik Československa byl – přes nepochybné zásluhy domácího i zahraničního odboje – spíše důsledkem mezinárodního vývoje než čehokoliv jiného. Podobně jako listopad 1989. Alespoň při pohledu zvenku, protože je možné, že bez získávání podpory v exilu by nakonec nevznikly na troskách Rakouska-Uherska ani další státy, včetně zmíněného Polska.
Stejně tak se stále objevuje, že nemáme být na co hrdí, jestliže česká armáda naposledy vystřelila u Lipan. To se týká i konce druhé světové války. Dokonce jsem kdysi dokonce zaslechl, že v Čechách nebyl za druhé světové války žádný odboj. Což je nejen projevem neznalosti, ale dokonce i arogance, neúcty a malosti, hned tak někde nevídané (nedávno se nějaká „entita“ na Twitteru rozplývala, jak úchvatná byla Kuba za Batisty – podobný úkaz, kdy někdo absenci vzdělání vydává za příklad své jedinečnosti).
nemáme být na co hrdí, protože česká armáda naposledy vystřelila u Lipan?
Možná je to spíš tím, že v nás ještě přežívá zvyk z doby socialistických pohrdat vším, co je oficiální. Vždyť i velká část písničkářské, punkové i folkové tvorby byla opřena o axiom, že každý, kdo není věčně prochlastaná troska, je vlastně dobytek. Ačkoliv už jsme 35 let po pádu tehdejšího režimu, jako kdyby to v nás stále přežívalo. Ono pohrdání a jakýsi „játomámvpažismus.“ I když nutno říct, že novodobí politici k tomu dost slušně inspirují.
V letech 2005 a 2007 provedl CVVM výzkum, podle něhož nejprve 76, později 77 procent Čechů uvedlo, že připomínat si státní svátky je důležité. Víc z nich ovšem použilo výraz „spíše“ než „rozhodně“. Reálně se ale slaví jen Vánoce a Velikonoce. U těch ostatních jde o malá procenta lidí, a dokonce až třetina některé z nich nezná.
Ve filmu režiséra Vladimíra Michálka Zapomenuté světlo farář představovaný Bolkem Polívkou říká, že slyšel zvláštní teorii. Podle ní, co se přežilo, má zaniknout. Možná je i v tom postoj velké části veřejnosti. Možná nám už vznik Československa nic neříká. Nejen proto, že už neexistuje, ale i proto, že samostatnost má dnes kde kdo, a je to pro nás samozřejmost.
Možná se většině lidí zdá i to, že se přežil Železniční most v Praze, přestože je významnou součástí panoramatu. Vždyť před časem kdosi z legrace vyhlásil architektonickou soutěž na přestavbu Pražského hradu na hotel. Při četbě zadání nejednomu asi běhal mráz po zádech, jak je to zdůvodněné stejně jako u likvidace a přestavby řady jiných památek. Prostě hrad se přežil a moderní mtropole potřebuje jít s požadavky doby.
kolem třetiny lidí některé státní svátky ani nezná
A nakonec to tak vypadá, že se pro mnohé přežila i čeština. Zúžila se do zkratek a obohatila o výrazy z angličtiny, které by se asi Angličanovi nelíbily (kdysi jsem se bavil jejich vymýšlením a předhazováním „novomluvcům“, zda se uchytí – jako nejpovedenější prasárna se mi dodnes jeví „quesčnalita“).
Jen je pak otázkou, jak to tedy máme se svou identitou. A potřebujeme ji vůbec? Možná, že i její absence má co do činění s otázkou generace sněhových vloček. Ale to už je jiné téma.
