Vážený sběrný dvore,

jsem rád, že jsi tu s námi a pro nás. Chtělo se mi říci, když jsem nedávno do obecního sběrného dvora opět zavítal. Uklidili jsme s manželkou sklep, a jak už zvykem, dávno ustaraně neřešili, kam s tím harampádím, jen jsme to trošku roztřídili a naložili do auta. Jaká pohoda!

Ta vládla i na dvoře. Má to svůj úřad, samozřejmě. Občanským průkazem při vjezdu musíte prokázat, že jste zdejší a nevozíte jim (nám) tam haraburdí nějaké přespolní. Někde se to řeší drobným poplatkem, někde ani to ne.

Následuje vlídná spolupráce s umouněnými chlapy ve firemních overalech: tohle tam, s tímhle zajeďte pak tam dolů. „V té krabici je co? Tak tu mi dejte tady stranou, já si to protřídím. Ale ne, to se nezdržujte, stejně byste to přesně netrefili, já si to udělám.“

Takový způsob ekologie má něco do sebe. Ono totiž o ní jde až ve druhé řadě. V té první sběrný dvůr pomáhá nastolit pořádek. Sousedský pořádek v obcích, ulicích, před domky a v zahrádkách. Přece nebudu dělat čurbes tady sousedovi na očích. Nebo na kraji lesa, kam zdejší děti chodí v létě na borůvky a maliny a v zimě honit zajíce. Po sídlišti nenechám poletovat papíry a kusy krabic, v záhoncích trosky jakéhosi bakelitu, no zkrátka…

A máme chalupu na českomoravském pomezí, na Vysočině. Také tu někdy uklízíme. Sběrný dvůr je v sousední vsi a cizí tam nemohou. Tak jsme si občas vypůjčili zdejšího souseda a s jeho OP a ochotnou dopomocí složili. Až jednou nebyl k mání. Vyrazili jsme tedy s odpadem do blízkých Letovic, jež byly roku 1936 povýšeny na město, a tak by snad mohly trochu toho haraburdí odjinud přichýlit. Na váze sběrného dvora nás přivítala Romka, totiž co dím, byla to zemitá Cikánka Esmeralda od Matky Boží. „Občanský průkaz, prosím.“ Podávám doklad a vysvětlení: „Víte, my jsme tu nedaleko na chalupě. Kdyžtak si připlatíme…“ „Kde přesně?“ pohodí černou hřívou správkyně dvora. „V Chrastavci, u Hejnů.“ „Jo, to je ta druhá chalupa pod konzumem,“ rozvzpomíná se Esmeralda. „Ne, třetí. Ta s vrbičkou,“ opravuji nesměle. „Tak to je v pořádku, zajeďte támhle k těm kontejnerům. Lojzkůůů! Ukaž jim kam to maj dát!“ Zvážila naši soupravu a přivolila k opuštění vjezdu.

Lojzek v dresu se odněkud vynořil, zkoukl náš náklad a začal ho rozebírat. „Já to tam hodím, to je na vás vysoko. Počkejte, ať se neušpiníte, já na to mám rukavice…“ Moje paní pak chtěla nějaké staré kartony na zahrádku, a kde by si snad mohla nějaké vybrat? „Tak moment,“ pravil Lojzek, sfáral do jednoho menšího kontejneru a začal z něj vyhazovat ty nejlepší kousky. „Stačí to? Nebo ještě tyhle dva, hele, ty jsou lepší.“

Cikánka nás pak opět navedla na váhu a já čekal, že dojde na to placení. Nedošlo. „To jen tak pro pořádek, abych věděla, kolik tu toho mám,“ vysvětlila. „Tak pořádek a čisťoučko, to tu máte skvělé, madam,“ neodpustil jsem si poklonu. „Takové nemá ani moje tchyně na zahrádce, a to je na pořádek pěkná ercbaba!“ „Jé, tak to jste hodnej,“ usmála se Esmeralda. „Tak to napište k nám na web.“

Napsal jsem to do novin.