Trump se zlobí a Merz letí do Číny. V Pekingu si mohou mnout ruce
Atmosféra mezi Evropou a USA houstne. Před pár dny sice létala vzduchem slova od ministra zahraničních věcí USA Marca Rubia, že Spojené státy a starý kontinent patří k sobě – dokonce, že USA budou vždy dítětem Evropy… Jenže řeči se vedou a skutky běží po cestách odlišných.
Jestli se něco Donaldu Trumpovi daří dokonale, tak držet všechny státníky, obchodní partnery, obyvatele i občany v nejistotě, zda platí alespoň to, co včera bylo nezpochybnitelné (ale že se od něj někteří čeští politici učí). Ta tam je premisa o předvídatelnosti a oprávněných očekáváních, kterou se rádi ohánějí mnozí investoři. Poslední veletoče po soudním zrušení zavedených cel tomu dávají korunu. A oznámení, že Spojené státy americké posílají nemocniční loď na pomoc pacientům v Grónsku, pak tragikomický nádech.
Trump zavedl nová cla, která ale mohou být bez posvěcení Kongresem jen krátkodobá. A Evropa zřejmě posílá k ledu obchodní dohodu (logicky). Například Politico píše, že EU už ztrácí trpělivost. Naopak WirtschaftWoche suše konstatuje: „Donald Trump novými cly zhoršuje rizika pro ekonomiku a právní stát – protivníci jako Čína mají důvod k radosti.“
Zatímco u nás různí fandové různých ministrů zahraničí tleskají, jak si ten Donald s Ursulou a spol. vytírá kde co, napětí ve světě stále roste a roste. Američanům se zřejmě nová opatření promítnou do cen, tamní firmy opět znejistí, burzy už to ani neregistrují.
A politici demokratických zemí s důrazem na svobodu se stále více jezdí dívat do Číny. Zatímco s Mutti Merkel tam jezdili za konkrétním byznysem, teď jede Merz podle AP hledat rovnováhu. Sám kancléř měl říct, že staré pořádky mizí a velkou rychlostí se formuje nový světový řád velmocí. Čína si pak podle něj nárokuje definovat nový „multilaterální řád podle vlastních pravidel“. Pro Němce jde zřejmě o tak zásadní záležitost, že Die Welt tomu věnoval více než jeden komentář.
Ještě dva tři roky dozadu se zdálo, že by Čína mohla tak trochu opustit svého velkého kamaráda v Moskvě výměnou za silné partnerství s USA a vůbec západní polokoulí. (Když třeba v Africe už si své pozice vydobyla.) Teď se čím dál víc zdá, že bude s USA raději soupeřit. Přičemž může klidně hrát zanďoura a čekat na chybu. Tedy na chyby. Protože pár už jich strýček Donald udělal.
A Merz následuje do Pekingu francouzského prezidenta Emanuela Macrona a kanadského premiéra Marka Carneye. Britský premiér Keir Starmer zase prohlásil, že si s Čínou musí země vybudovat sofistikovanější vztahy. Kdo bude další?