Třetí generaci českých Vietnamců už se tykat nebude
Také máte svého Vietnamce, ke kterému chodíte kupovat chleba, rohlíky či další drobnosti, které jste zapomněli nakoupit v supermarketu? Anebo, což je častější na malých obcích, je to váš jediný zdroj, kde si můžete bez cestování do městečka opatřit, co potřebujete ten den k jídlu?
Přístup Čechů k vietnamským večerkám je rozporuplný. Někteří Vietnamce nemusí, dávají to najevo i nezdvořilým tykáním či hanlivým názvoslovím, jako např. rákosník, jiní zase tuto rodinnou firmu podnikající v maloobchodě v jejich obci velmi chválí a často zde nakupují. Připomeňme i velké vietnamské prodejny ve městech, které pro chudší rodiny s dětmi jsou prakticky jedinými místy, kde lze opatřit levné oblečení a obutí pro děti, bohužel, mnohdy i laciné nevhodné vzory, kazící dětskou nohu.
vietnamští spoluobčané téměř ovládli maloobchod v malých místech
Ano, je tomu tak, vietnamští spoluobčané v současnosti téměř zcela ovládli maloobchod na malých místech, v mnoha případech vytlačili často i konkurenci, např. prodejny Coopu – Jednoty. Kdo by jim totiž mohl konkurovat? Mnohem delší pracovní doba až do večera, minimální náklady na pracovní sílu (mnohdy zapojená celá vietnamská rodina včetně dětí) a někdy i odlišná a příjemně překvapivá nabídka málo známých asijských (i tuzemských!) produktů.
I v těch nejzapadlejších malých vesničkách jsou oni jedinými, kdo bez ohledu na čas, leckdy si myslíme také bez ohledu na zisk, poskytují tuto elementární službu svým českým spoluobčanům. A zmiňme i zajímavou vstřícnost, kterou v některých těchto obcích vietnamští obchodníci nabízejí. Na základě vašeho požadavku vám zhruba do týdne opatří jakékoliv zboží, které nemají v prodeji. Je to samozřejmě dražší, ale nemusíte to, zvláště, když už ze zdravotních důvodů nemůžete, sami shánět a jezdit mimo své bydliště.
Ve městech, zejména těch větších, je to už trochu jiné. Zde Vietnamci provozují nejenom malé krámky, ale i velké obchody s velmi širokou nabídkou (textilem, obuví, drogérií a kosmetikou, kuchyňskými potřebami a dalším sortimentem podle místních podmínek).
Ve větších a velkých městech, kde mimo pověstné večerky a další obchody již uváděného typu se činnost Vietnamců orientuje i na gastronomii. Jmenovitě v Praze vietnamská bistra či restaurace, hovoří se o několika desítkách, rostou v poslední době jako houby po dešti. Nutno podotknout, že samozřejmě za příznivé odezvy zákazníků. Tyto činnosti v obchodu a stravování jsou pro nás nejzřetelnější, ale Vietnamci podnikají v řadě dalších oblastí, viz např. řetězec Sportisimo. Často ale i v nekalých sférách, jako je výroba či pašování drog apod., jak zdůrazňují jejich kritici.
Neznalost vietnamského jazyka, který je značně těžký, vede řadu Čechů, k již zmiňovanému přezírání Vietnamců a nevhodnému chování. Mladá naturalizovaná Vietnamka o tom ve své knížce hovoří takto: „Jednoduše jsem se bála toho, čeho se asi bojí všichni vietnamští rodiče. Že se jimi bude opovrhovat. Zažili to ve stánku, v obchodech i restauracích. Češi tam chodí nakupovat o svátcích o půlnoci, kdy jsou bílé obchody zavřené, ale o vděku nebo slušnosti někteří slyšeli leda tak v rádiu.“
Kde se u nás vlastně vietnamská minorita vzala? Ne všichni vědí (respektive, ne každý hledá na internetu), že už je to více než půl století, co se zde první Vietnamci, tehdy jako naše internacionální pomoc, objevili. Po ukončení vietnamské války se tato naše podpora realizovala příchodem vietnamských učňů a dělníků včetně řady dalších mladých Vietnamců, kteří studovali na českých středních a vysokých školách. Změna politických poměrů na konci 80. let minulého století umožnila řadě Vietnamců se zde usadit, pracovat, a především a posléze podnikat. Nadále k nám pak proudili z Vietnamu, mnohdy za velmi náročných podmínek pro jejich rodiny, které se často finančně zruinovaly, další imigranti. Od té doby se vietnamská komunita u nás početně zvyšuje.
Pro konkrétní představu si uveďme několik čísel. Podle sčítání lidu z roku 1991 se k vietnamské národnosti hlásilo u nás ani ne 500 osob. O deset let později počet sečtených osob vietnamské národnosti činil přes 15 tisíc. Počty Vietnamců v České republice se jak podle údajů ministerstva vnitra, tak výsledků sčítání, a nakonec podle neoficiálních odhadů stále zvyšoval a zvyšuje. V roce 2011, tedy za dalších 10 let, bylo sečteno téměř 30 tisíc osob hlásících se vietnamské národnosti. Z toho zhruba tisíc z nich mělo české státní občanství. K tomu ale uveďme dvě důležité poznámky. Přihlášení se k národnosti není povinnost, ale dobrovolný krok dotyčné osoby. V případě Čechů nechával značný počet osob údaj o národnosti ve sčítacím dotazníku nevyplněný. Od roku 2014 lze mít dvojí občanství, což pravděpodobně ovlivní i počet osob vietnamského původu s českým státním občanstvím.
vietnamská komunita je po slovenské druhou největší národnostní skupinou u nás
A jaké jsou poslední údaje? Podle sčítání lidu v roce 2021 se přihlásily k vietnamské národnosti celkem 38 723 osoby, tedy opět více než při sčítání před deseti lety. Z údajů ministerstva vnitra lze zjistit, že ke konci roku 2023 mělo v ČR nahlášen trvalý pobyt celkem 55 677 a pobyt přechodný dalších 12 106 Vietnamců. Neoficiální odhady při započtení ilegálního pobytu přitom hovoří o úhrnu blížícímu se 100 tisícům. Pomineme-li aktuální ukrajinskou menšinu, je vietnamská komunita po slovenské druhou největší národnostní skupinou u nás. A kde jich žije nejvíce? Především v Praze: více než 15 tisíc. Zhruba 3500 Vietnamců žije v okrese Cheb a kolem 3000 v Ostravě. Ostatní Vietnamci jsou rozmístěni v podstatě ve všech okresech, přičemž upřednostňují západní a severní Čechy.
Udělejme si krátkou odbočku k vietnamskému jazyku. Je to jazky tónický, což znamená, že slabika se vyslovuje v jednom ze šesti tónů, které jsou její nedílnou součástí. Slova se tedy mohou lišit také tóny, jako v hudbě. Pro našince je velmi těžká už samotná výslovnost. Je to takový jazyk, v němž má relativní výška základní hlasivkové frekvence lexikální funkci a rozlišuje tedy významy slov nebo gramatické tvary jednoho slova. Vietnamština se neohýbá a nečasuje slova, podstatná jména nerozlišují rod ani číslo. To je naprostý protiklad k evropským jazykům.
Situace vietnamské komunity se postupně mění. Práce od nevidím do nevidím, všechen svůj volný čas prakticky obětovat podnikání, zapojovat všechny další rodinné příslušníky včetně dětí i starých rodičů, neintegrování se do české společnosti. l pobyt zde brát jako určité provizorium a počítat s návratem domů. Tedy ve zkratce – rychlé zbohatnutí a návrat do Vietnamu. To je ve zjednodušení model první generace Vietnamců u nás.
Druhá generace Vietnamců, zvaná také jako banánové děti, (opět zkratka: zvenku žlutí, uvnitř bílí), kteří se často narodili již v České republice a chodili zde už od mateřské školky do českých škol (velmi často uměli lépe česky než vietnamsky), už tento model odmítá. Jsou mladí, vzdělaní, často i úspěšní a „svět jim leží u nohou“, to vše na rozdíl od první generace. A jeden důležitý poznatek: řada z nich o sobě tvrdí, že jsou Češi. Mimochodem, na rozdíl od separace svých rodičů (což byl mimo jiné i jeden z argumentů ministerstva vnitra pro odmítání instituce vietnamské národnostní menšiny u nás) se hlouběji integrují do české společnosti. To s sebou přináší i fakt, že chtějí žít po svém. Pokud budeme hovořit o již se blížící třetí generaci Vietnamců u nás, dnes jim je kolem deseti let, musíme se zmínit, že vzhledem k trvající vysoké porodnosti Vietnamců představují třetí nejpočetnější skupinu dětí, narozených s cizím státním občanstvím, po Ukrajincích a Slovácích. V minulém desetiletí dokonce převyšovali i skupinu narozených slovenských dětí.
Tuto třetí generaci, která je již na cestě, mnohdy ještě vidíme jako čiperné děti obsluhující s dokonalou češtinou v některých krámech, bude začleněna do české společnosti ještě více. Asi nejspíše využije výhod průniku obou výrazně odlišných kultur, což by jim mohlo umožnit stát se mostem mezi oběma zeměmi, samozřejmě také propagovat u nás vietnamskou kulturu a ukázat celé řadě Čechů, že Vietnamci nejsou jen rákosníci, kterým se tyká, ale mají bohatou historii a kulturu. A to včetně skutečnosti, že Vietnam je stomilionový stát, tedy země, která nás z hlediska počtu obyvatel desetinásobně převyšuje. Současně budou moci jistě úspěšněji pracovat na tom, aby se trhliny Čechy hodnoceného bezkonfliktního česko-vietnamského soužití spíše zmenšovaly, než zvětšovaly. Druhá generace totiž asi svůj hlas ve veřejném prostoru plně ještě neprosadí, i když řada jejich reprezentantů už dává o sobě vědět.
