Stát se nebude zadlužovat zbytečně, ale neustále

Vládní dovolená skončila, první schůze se uskutečnila minulou středu. Předseda Petr Fiala na sociální síti X oznámil: „Dnes, hned po vládních prázdninách, společné jednání o rozpočtu na příští rok. Nechceme se zbytečně zadlužovat, ale zároveň musíme najít dost peněz na potřebné investice, abychom pomohli ekonomice a zajistili rozvoj naší země. Nebude to vůbec jednoduché, ale mohu vám slíbit, že výsledný návrh rozpočtu bude dobrý pro Českou republiku a vás všechny.“

Na prvním zasedání vlády ve středu 21. srpna nebyl státní rozpočet na příští rok na programu a ani na následující tiskové konferenci na něj nepadla jediná otázka. Řešily se, ve vládě i na tiskovce, záležitosti staršího data. To nepřekvapí. Podle nejčerstvějšího průzkumu Holiday Barometr pojišťovací společnosti Europ Assistance, člena skupiny Generali, záměr pracovat o dovolené připouští 18 % Čechů. Je to nejméně z 21 sledovaných zemí Evropy, Asie, Severní Ameriky, Středního východu a Oceánie. Ze 16 členů české vlády, včetně premiéra, tak na dovolené bylo, statisticky vzato, ochotno pracovat 2,88 „členstva“, jak by řekla Česká televize. Ale věnujme se premiérovi a jeho předsevzetí. Jak dlouho mu vydrží?

Za posledních 20 let, tedy mezi roky 2004 a 2024, hrubý domácí produkt (HDP) České republiky vzrostl o 150 procent. Roční příjmy státního rozpočtu vzrostly o 150 procent. Roční výdaje státního rozpočtu vzrostly o 160 % z 0,85 na 2,2 bilionu korun. Státní dluh vzrostl o 400 % z 0,6 na 3 biliony korun. 

Často se v politických diskusích promílá floskule, že by stát měl hospodařit jako domácnost. Něco na tom je, a něco není. Zkusme to napřed porovnat. Ve sledovaných 20 letech roční příjmy všech domácností vzrostly o 150 %, tedy podobně jako státu. Roční spotřební výdaje všech domácností se ovšem zvýšily pouze o 60 procent, z 1,2 na 1,9 bilionu. Čistá finanční aktiva domácností stoupla o 300 procent z 2,2 na 8,8 bilionu korun.

Roční výdaje státního rozpočtu překonaly v absolutní výši spotřební výdaje domácností 2,2 bilionu ku 1,9 bilionu korun, když před 20 lety byl tento poměr obrácený. České domácnosti hospodaří se svými příjmy daleko efektivněji a šetrněji než stát a jejich nahromaděný finanční přebytek roste přibližně stejně rychle jako státní dluh.

Stát ve svém rozpočtu musí zohledňovat tak zvané mandatorní výdaje. To jsou takové, které se vynakládají ze zákona. Jejich změnu lze učinit pouze změnou zákona nebo ústavy. Dále takové, jež vyplývají ze státních smluv a jiných závazků. K nim se přidávají výdaje quasi mandatorní. Těmi se hradí služby a činnosti, jež se od státu očekávají, např. školství, zdravotnictví, bezpečnost, investiční pobídky, platy státních zaměstnanců aj. Aktuálně tyto dva typy výdajů činí zhruba 75 % celkových výdajů státního rozpočtu. Domácnosti takto nadepsané hrníčky na své výdaje zpravidla nemají, ale jen tak zkusmo si každý může odhadnout, kolik tyto smluvně a zákonně podložené výdaje činí. Od nákladů na bydlení přes povinná pojištění (např. automobilů), školní výdaje pro děti, přes komunikační služby a přístroje až po dopravu, minimálně do zaměstnání a škol… a nejspíše se dostane k podobnému podílu.

Dlouhodobě deficitní hospodaření si domácnost nesmí dovolit, stát ano. Má jinou strukturu a náturu věřitelů, půjčuje si na finančních trzích (při emisi státních cenných papírů) a v neposlední řadě prakticky neumí krachovat, na což ti nejtrpělivější a nejdůvěřivější věřitelé sázejí. Proti zneužití těchto svých předností si tedy stát vynalézá různá pravidla a zákony, např. o vyrovnanosti rozpočtu nebo dluhové brzdě. Funguje to jak kdy a jak které vládě, respektive parlamentu.

Nelze nevidět ani tu okolnost, že kromě růstu čistých finančních aktiv domácností rostou na opačné straně také sociální (mandatorní) výdaje státu. To ukazuje, že stále více domácností výdajovou stránku svého rozpočtu nezvládá a potřebuje pomoc od univerzálního věřitele, jímž se stává právě stát. Tento jev má poměrně mnoho příčin, které zde nebudeme rozebírat, ale budeme se k nim postupně vracet v příštích článcích. Jedním z důsledků je opět růst mandatorních výdajů státu.

Což ale nezastírá skutečnost, že domácnosti jsou schopnější své výdaje přizpůsobovat příjmům a poměrně dobře reagovat na měnící se podmínky, jako např. vysokou inflaci, snížení kupní síly, změny měnového kursu nebo úrokových sazeb jak na úvěry, tak na depozita – přechod na výhodnější uložení úspor dokládá právě výše citovaný růst finančních aktiv domácností. Rodina sice nedokáže pravidelně co čtyři roky vyměnit rozmařilou manželku nebo tátu alkoholika. Ale občané mohou změnit zaměstnání za lépe placené, nebo přijmout další na přivýdělek. To naopak nemůže tak snadno udělat stát.

Co nám tedy slibuje předseda vlády? Vlastně nic podstatného. Stát se bude zadlužovat i v příštím a několika dalších letech. Sice ne „zbytečně“, sice méně – roční rozpočtové deficity mají klesat – ale přece. Své mandatorní výdaje pod kontrolou neudrží. Snahu na nich šetřit, viditelnou např. v reformě přiznávání a výplaty sociálních dávek či důchodové reformě, vyvažuje tvorbou nových. Dotacemi na elektromobily, dotacemi na obnovitelné zdroje energie a zateplování budov, počítačových her a řadou dalších. Může a snaží se zapracovat na straně příjmů, zde však jsou zdroje omezené a nové nejsou k mání. Takže přílišné navyšování daní, poplatků a cel hrozí udušením ekonomické aktivity podniků i občanů, ze kterých si tím vyrobí nové příjemce dotací a sociální podpory, a tedy také růst svých mandatorních výdajů. Což je fáze, ve které se právě nacházíme.