Soukromí existuje, nejste-li v síti

Zásah do soukromí. Bezprecedentní! Tak a podobně se hájí politici, když někdo tasí jakési jejich posty, názory a hříchy síťové minulosti. Teď se to týká hlavně Jindřicha Rajchla a Filipa Turka. Nebudeme zde hodnotit, co kdo napsal, vyfotografoval nebo v čem si zahrál za mlada a dal to na síť. Ty případy a diskuse kolem nich především ukazují nutnost správné výchovy a vzdělávání. Ne historie, ne výchovy sexuální či rodinné, ale informační a počítačové.

Hledají se různá řešení. Zákonem o digitální bezpečnosti, zákonem o právu na vymazání a zapomnění a tak. Jako kdyby problém vyvstal až nedávno. Nevyvstal. V sociálních sítích, na internetu, v elektronické poště či v sítích telefonních žádné soukromí není a nikdy nebylo. Problém pouze bobtná s tím, jak roste počet uživatelů sítí a prodlužuje se jejich historie. Bobtná s tím, jak mladí, nezkušení uživatelé sítí stárnou a jak obrovsky se rozrůstá materiál, který lze v sítích dohledat aktuálně i zpětně.

Kdybychom poměřili rozšíření internetu podle Světa hospodářství, začalo to někdy před 27 lety. Počítač zdaleka neměl doma kdekdo, byla to dost velká bedna s ještě větším monitorem, což byla docela mohutná televize. Internetové spojení chodilo přes pevnou telefonní linku, první kabelové televize teprve začínaly natahovat internetové dráty pro stálá připojení a měsíčně ta zábava přišla bratru na 1000 korun, což byl tehdy docela luxus.

Oba výše jmenované politiky si teď jen vypůjčíme pro ilustraci. Rajchlovi před 27 lety byly 22 roky, Turkovi bylo třináct. Facebook byl spuštěn v roce 2004, videokanál YouTube o rok později. Rajchlovi bylo 29 let a Turkovi sotva dvacet. Kdo by tenkrát nechtěl vyzkoušet takové úžasné americké vynálezy? Navíc, když uživatelé tehdy ještě tvořili „komunitu“, která se vyznačuje důvěrou a důvěřivostí vůči svým členům.

O deset let později, do doby, kam spadají problematické příspěvky našich politiků, už bylo hodně věcí jinak. Sítě se inovovaly, rozšířily své služby a uživatelské možnosti, masově se rozšířily chytré telefony fotografující a natáčející videa. Princip fungování sítí se nezměnil, je založen na zveřejňování soukromí. Změnili se uživatelé. Už ne „komunita“, ale bezhlavý a zákeřný dav. To je něco, co lidé nepochopili. Nepochopili to ani dva naši průvodci. Doplácejí na to, ale o nich to víme, protože jsou hodně známí. O spoustě dalších to nevíme, i když se mohli ocitnout v mnohem větším maléru. Známé jsou případy, kdy v důsledku postu na sociálních sítích přicházejí o práci, mají zákaz výkonu povolání, jsou popotahováni po soudech, nebo páchají sebevraždy.

Otevřete si dnes nějakou webovou stránku, třeba zpravodajskou nebo internetový obchod, a schválně si spočítejte, kolik stovek „subjektů“ má „oprávněný zájem“ štrachat vám ve vašem počítači, odečítat vámi prohlížené stránky, zjišťovat, kde právě jste a co tam děláte, šmírovat, co vyťukáváte na počítačové klaviatuře. Můžete to nepovolit, ale věřte tomu, když vám pak do stránek nebo do e-mailu chodí reklamy a nabídky na cosi, o čem jste si na webu včera četli.

Kdyby měl být přijat nějaký nový zákon, tak takový, jenž by zjišťoval, kdo, koho a proč oprávnil. Hádám, že uživatelé internetu to nebyli. Zatím se prosazují pravidla, že to můžete nedovolit. To je „Brave New World“. Svoboda nepovolit něco, co nechci, namísto toho, abych dovolil jen to, co chci.

Ještě k té zákeřnosti. Sem patří i případy, kdy kdosi někoho nafilmuje, vyfotí nebo nahraje bez jeho vědomí a práskne to v síti. Umělá inteligence dokáže takové případy i nasimulovat, totiž vylhat. To je kriminalita uznávaná i dnes platnými zákony. Je-li to třeba Rajchlův případ, což je stále možné, budiž mu obhajoba lehká.

Nové zákony, nová pravidla, to nenapraví. Nabízejí se dvě jiná, třeba do osnov informační vzdělanosti: 1. Chcete-li mít soukromí, nelezte do sítě. 2. Když už lezete, nedávejte tam nic, co by odhalilo vaše soukromí, včetně fotografií vaší, vaší rodiny a názorů. To platí i (zejména) o diskusních fórech. Jsou státy, kde se za takový projev soukromí posílá do vězení.