SH a Nobelova cena: chudobou národů jsou vinny vlády
Za chudobu, hladomory a války nemůže špatné počasí, ale špatné vládnutí. Tento svůj názor, či spíše stanovisko, tlumočil Svět hospodářství už mnohokrát. Za jeho vědecké potvrzení v pondělí byla udělena Nobelova cena za ekonomii.
Obdrželi ji tři laureáti: Daron Acemoglu, Simon Johnson a James Robinson. Zaměřili se na výzkum a prokázání příčin toho, kde se berou rozdíly v bohatství národů. Prokázali význam společenských institucí pro prosperitu země. Společnosti se špatným právním řádem a institucemi, které vykořisťují obyvatelstvo, negenerují růst ani změny k lepšímu. Rozdíly v prosperitě zemí jsou dány fungováním společenských institucí. Dokazují to na vývoji zemí, kolonizovaných Evropany a později jimi zase opuštěných. Někde kolonizátoři prostě jen vykořisťovali zdroje a obyvatelstvo, v jiných kolonizovaných oblastech vytvářeli fungující instituce, které se dokázaly postarat o vzdělání, infrastrukturu, zdravotnictví, apod., aby evropští přistěhovalci měli ze svého pobytu a práce v koloniích dlouhodobý prospěch. Ovšem prospěch z nich měli i domorodí obyvatelé.
Inkluzivní a fungující instituce jsou základem rozvoje a bohatství společností a států, neboť přinášejí výhody pro všechny. Naopak instituce slabé, podléhající různým zájmovým skupinám, či takové, jejichž zájem se soustředí pouze na udržení konkrétních lidí u moci, jsou pro společnost a státy zhoubné. „V takových zemích se slabými institucemi dlouhodobě nedochází k žádnému zlepšení,“ konstatují letošní nobelisté.
Akademici pomohli ukázat, proč společnosti s „špatným právním státem a institucemi, které vykořisťují populaci, nevytvářejí růst nebo změnu k lepšímu,“ řekl výbor Nobelových cen.
„Klíčové je jejich rozlišení mezi extraktivními a inkluzivními institucemi. Pro extraktivní instituce je charakteristická koncentrace moci v rukou úzké elity. Tyto instituce umožňují jedné skupině lidí přerozdělovat bohatství od ostatních ve svůj prospěch. Inkluzivní instituce naopak umožňují širokou účast společnosti na tvorbě a využívání bohatství a politických procesech. Pro tyto instituce je charakteristický určitý stupeň centralizace spojený s možností širokých vrstev podílet se na politickém a ekonomickém rozhodování,“ napsal na síti X ekonom Marek Hudík z Katedry manažerské ekonomie Fakulty podnikohospodářské VŠE.
nejbohatších 20 procent zemí je nyní asi třicetkrát bohatší než nejchudší pětina
Server CNBC připomněl populární knihu Acemogulu a Robinsona z roku 2012 Proč národy selhávají: Původ moci, prosperity a chudoby, která zkoumá kořeny nerovnosti a proč některé země úspěšně získávají bohatství a vliv. Odvolává se na ni i výbor Nobelových cen. Nejbohatších 20 % zemí je nyní asi 30krát bohatších než nejchudších 20 %, přičemž prvně jmenovaný podíl národů rozšiřoval své bohatství, zatímco tomu poslednímu se nedaří zacelit rozdíl. „Laureáti pomohli vysvětlit, jakou klíčovou roli v tomto rozdílu hrají politické a ekonomické systémy, zavedené kolonizujícími zeměmi od 16. století, a že místa, která byla v době kolonizace relativně nejbohatší, nyní patří k nejchudším,“ cituje CNBC vyjádření výboru.
Kdybychom tento vědecký poznatek přiložili k praktickému příkladu, tak by ze 193 členských zemí OSN jen 38,6 státu (nechme to tak, některé země jsou tak trochu rozpolcené) patří k nejbohatším. Zbylých 157,4 státu, které patří k těm chudým a nejchudším, tedy jsou řízeny neinkluzivními institucemi, ale mají drtivou většinu a rozhodující slovo v OSN, která je tak institucí…
Ale zanechme podobných pavědeckých úvah a vraťme se k nobelistům. V Česku vyšla již zmíněné autorské dvojici kniha Moc a pokrok, tisíciletý zápas o moc a prosperitu. V ní autoři svůj systém výzkumu použili na moderní technologie. Dokazují, že pokrok závisí na rozhodnutích ohledně způsobu využívání nových technologií. Tato rozhodnutí příliš často přinesla pohádkové zisky elitám, ale pro řadové členy společnosti znamenala spíš více práce, a pokud vůbec došlo ke zlepšení jejich materiálních podmínek, bylo zcela nedostatečné a neúměrné. Tento proces lze doložit na proměně zemědělství ve středověku, na evropské průmyslové revoluci či zavádění digitálních technologií v současnosti, které ruší pracovní místa a skrze masové shromažďování dat a sledování podkopávají demokracii. Acemoglu s Johnsonem nabízejí nový pohled na svět a jeho dějiny, ale i vizi, jak dát inovacím nový směr, tak aby z nich měla prospěch většina.
James Alan Robinson (nar. 1960) působí jako profesor na Harris School of Public Policy univerzity v Chicagu v USA. Je rovněž ředitelem Pearsonova Institutu pro studie a řešení globálních konfliktů na Harris School.
Simon H. Jonhson (nar. 1963) pracuje v Massachusetts Institut of Technology (MIT) a rovnětž v Petersonově Institutu pro mezinárodní ekonomiku. Mezi roky 2007 a 2008 byl hlavním ekonomem Mezinárodního měnového fondu.
Kamer Daron Acemogulu se narodil v Turecku v roce 1967. Od roku 1993 rovněž působí v MIT, kde byl také jmenován profesorem. V roce 2015 jej Research Papers in Economics deklarovalo za nejčastěji citovaného ekonoma v předchozích 10 letech.
