Scholzovi vadí nejednotnost systémů evropských armád. Hrozí další integrace?
Evropská integrace možná dostane další rozměr. Německému kancléři Olafu Scholzovi vadí, že evropské armády provozují příliš mnoho zbraňových systémů. Hodlá s tím snad něco dělat?
„Evropa musí také nadále přebírat větší odpovědnost za svou vlastní bezpečnost a potřebuje koordinovaný a integrovaný přístup k budování svých obranných schopností. Například armády členských států EU provozují příliš mnoho různých zbraňových systémů, což vede k praktické a ekonomické neefektivitě. K řešení těchto problémů musí EU změnit své vnitřní byrokratické postupy, což bude vyžadovat odvážná politická rozhodnutí,“ napsal na webu Foreign Affairs v autorském článku s názvem Globální bod obratu a podtitulem Jak se vyhnout nové studené válce v multipolární éře.
Víc nenaznačuje, například, zda by se evropské armády neměly více technologicky integrovat. Mluví ale o společně vyvíjených zbraňových systémech a potřebě změn v pravidlech pro vývoz.
Celkově si pak v článku pochvaluje, jak se Evropa postavila jednotně Putinovi a odmítla jeho sen o rozdělení protivníků (Maďarsko, natož pak třeba Itálii nezmiňuje). Přestože podle Borise Johnsona to byl právě on, kdo s podporou Ukrajiny více než váhal.
Znovu: odstraňme možnost veta
Zato znovu volá po „odstranění možnosti jednotlivých zemí vetovat určitá opatření. Přičemž ji nazývá sobeckou. „Unie se také musí zbavit sobecké blokovací taktiky ve svých rozhodovacích procesech tím, že odstraní možnost jednotlivých zemí vetovat určitá opatření. Jak se EU rozšiřuje a stává se geopolitickým aktérem, rychlé rozhodování bude klíčem k úspěchu,“ napsal.
Celkově to vše působí dojmem, že Evropa ukázala svoji sílu, vše je skvělé, a hlavně naše budoucnost. Je nepřehlédnutelné, že mnozí z nás asi čekali mnohem větší pnutí ohledně podpory Ukrajiny, než že se začne stavět na zadní Maďarsko a mimo EU například Srbsko (které kandiduje na členství již od roku 2009).
V mnohém se ale ukazuje, že v novém mocenském trojúhelníku neválčících USA – Evropa – Čína je starý kontinent hlavně ekonomicky spíše otloukánkem. Až na drobné výjimky v oblasti aplikací mu utekl masivní rozvoj IT, je importně obrovsky náročný a mj. se například může jen smutně dívat, jak si Čína lobbisticky počíná v afrických zemích, které disponují surovinami pro tolik prosazovanou elektromobilitu.
Jak můžeme zůstat nezávislými aktéry ve stále více multipolárním světě?
Asi není náhodou, že německý kancléř si přes svůj téměř bezbřehý optimismus proto pokládá otázku, nakolik je možné vyhnout se novému uspořádání světa do konkurujících si bloků. Tedy něco jako za studené války. Doslova se ptá: „Jak můžeme jako Evropané a jako Evropská unie zůstat nezávislými aktéry ve stále více multipolárním světě?“ V odpovědi ale jen říká, že můžeme a že Německo za to má speciální odpovědnost.
Integrujme, koncentrujme moc
Postupně pak dochází k potřebě stále větší integrace. Volá po jednotné evropské imigrační politice, „která bude pragmatická a bude v souladu s jejími hodnotami.“ Když k tomu připojíme ono opětovné volání po změně rozhodovacích principů a pochvalu na adresu úžasného rozvoje energetiky, vyplývá z toho jedno: integrujme ještě víc, koncentrujme rozhodování. A taky se rozšiřujme – budoucnost v Evropě namísto Asie vidí například i pro Gruzii.
To vše v okamžiku, kdy se ukazuje, jak rozdílné jsou podmínky jednotlivých zemí třeba právě v energetice. Ale také, kdy se ukazuje, jak hrozba vojenského napadení je pro takové Polsko úplně jiná než pro Portugalsko. Představa, že by někdo Polákům kecal do toho, jak a čím se mají vyzbrojovat, by asi Varšavu nadchla jen těžko. Nemluvě o tom, že vyzbrojování je samozřejmě byznys. Takže bez ohledu na to, zda je to v pořádku, lze čekat odpor lobby, která část těch jednotlivých armád umí, zatímco nějaké centrum by uměla hůř.
Představa, že by někdo Polákům kecal do toho, jak a čím se mají vyzbrojovat, by asi Varšavu nadchla jen těžko
Olaf Sholz také poměrně podrobně popisuje, jak se Rusko během studené války osvědčilo coby spolehlivý dodavatel a jak se tudíž západu jevilo rozumné s ním pokračovat po změně režimu. S tím asi nelze než souhlasit. Už ale nevysvětluje, proč Německo dál posilovalo svoji závislost na jeho plynu poté, co putinovské Rusko napadlo Gruzii, anektovalo Krym nebo vstoupilo do války v Sýrii na podporu diktátora.
V obsáhlém článku předkládá určitý příběh, který stojí za to si přečíst. Protože ukazuje na myšlení muže, jenž stojí – minimálně po formální stránce – v čele nejsilnější země v Evropské unii. Jako celek dokonce tato story vypadá provázaně, logicky a věcně. Smutné je, že při pohledu z okna vidíme trochu jiný příběh, který se s kancléřovým optimismem až tolik nepotkává. A chuť k další integraci bude u voličů řady zemí asi tím menší, čím víc jim jí bude někdo vnucovat.
