Ruské rakety nad Rumunskem? Kdo je tedy dezinformátor?

Ruské rakety na nás zaútočily přes Rumunsko, ohlásili Ukrajinci. Ne, řekli Rumuni. Média přinesla zpravidla obě vyjádření. Takže minimálně jedno z nich muselo být dezinformací.

Určitým vodítkem serióznosti autora a jeho zdrojů by mohlo být, zda článek podepíše. I když i tady pozor, anonymita může být často důsledkem strachu. U autorů z Ruska či třeba islámského světa ji asi budeme chápat. Bohužel dnes už ji občas pochopíme i ve světě západním, kde se autoři mohou bát třeba profesního vyloučení za „nesprávné“ postoje. Foto: Lukas Bieri z Pixabay

Média přeci musí šířit nic než pravdu. A tady určitě jedna strana bude nakonec usvědčena při nejmenším z omylu. Nebo nebude, ale je jasné, že v něm žije. Nebo dokonce lže. Anebo je to třeba tak, že ty rakety letěly přesně nad hranicí. Podle jedněch o milimetr mimo Rumunsko, podle druhých o milimetr uvnitř.

Z hlediska standardní žurnalistiky je to úplně nesmyslná otázka. Informace jsou vyzdrojované, hned nebo s odstupem času dostala prostor i druhá strana. Stejně standardně ale postupuje i řada mainstreamem napadaných webů, YouTube kanálů a tiskovin. Také uvádějí zdroj, mnohdy i poměrně prestižní, a pokud se obrátí s prosbou o postoj na opačnou stranu, zpravidla žádnou odpověď nedostanou.

Anonymní autoři i vydavatelé

No a pak jsou tu ti, kteří žádné zdroje neuvádějí. Ba co víc, jsou často anonymní. Články podepisují pseudonymy i šiframi a děsně rádi šíří své zvěsti po internetu. Je až neuvěřitelné, že jim lidi leckdy naletí na takové neuvěřitelnosti, jako že vítěz prezidentských voleb, který se teprve ujme svého úřadu, už vyhlásil mobilizaci.

Jenže, lze chránit omezením svobody slova tupce a hlupáky? Podobné bláboly se šířily vždy, akorát k tomu nebyly tak efektivní anonymní nástroje jako sociální sítě. Tudíž vám to musel říkat někdo konkrétní, na pracovišti, v rodině, v hospodě, na fotbale… Že by se ale policie doptáváním „Kdo vám to říkal?“ dostala ke skutečnému primárnímu zdroji, bych ani v období totální profízlovanosti národa a strachu z uniforem moc nevěřil.

lze chránit omezením svobody slova tupce a hlupáky?

Určit hranici, kdo je dezinformátor a kdo jen naivně šíří neověřená fakta, nebo v dobré víře cituje autority, je možná hodno znalce konkrétních lidí a jejich záměrů. Ale těžko to lze dělat z moci úřední. Především však sdílíme sekundární obrazy toho, co se někde stalo. Takže naše schopnost určit „pravdu“ bývá velmi slabá a často neověřitelná.

Pomůcka ze světa IT

Teď se objevila nová pomůcka. Vyvinul ji student Vysoké školy ekonomické v Praze a prý pomůže právě v boji s dezinformacemi. Člověk, hlavně novinář, tak zdroje, které by hledal třeba hodiny, najde ve vteřinách. A k lecjakému tvrzení hned dostaneme informaci, jak to skutečně je.

Aplikace totiž z dlouhých textů, které bychom museli složitě pročítat, udělá souhrn. To je docela dobré pro hledání dalších či oponentních informací k jakémukoliv tvrzení. V podstatě jde o geniální výtvor, který dokáže vytvářet podobné krátké shluky z mnohastránkových dokumentů. Pro novináře může být skvělou pomůckou.

Nikdy ale nedokáže vyhodnotit relevanci zdrojů, stejně jako všechny detaily a kontexty, které ve zdrojovém textu jsou. Stejně jako ty, které autor záměrně či z jiného důvodu vynechal. V boji proti dezinformacím to moc nepomůže. Spíš to pomůže těm novinářům, kteří se budou chtít na něco odvolávat. Aby byli krytí, že oni přece píší pravdu. A budou jen šířit, co někdo jiný za pravdu označil.

Jediný způsob, jak ochránit lidi před dezinformacemi, by spočíval ve zrušení médií a zákazu mluvit. A ty řekněme méně inteligentní či požadující poplašné zvěsti za každou cenu (kteří věří té mobilizaci), snad aspoň vypnutím sociálních sítí. Jenže to by bylo totéž jako vypnout elektřinu, protože co kdyby někoho napadlo se vyčůrat do zásuvky.