Příběh jako z devadesátek: miliardová dodávka za polovic
V Ostravě se mezi průmyslovými podniky odehrává příběh, který silně připomíná první polovinu 90. let. V té době jsem se jako redaktor ještě tištěného Světa hospodářství věnoval průmyslu a jeho privatizaci.
Významný český podnik se privatizoval přímým prodejem zahraničnímu vlastníku, případně si vlastníka našli jeho noví akcionáři. Docela často to dopadalo špatně. Podnik byl vypleněn. Když ne fyzicky, až do fáze demontáže a dovozu strojů a zařízení, tak finančně, když na něj byly převedeny náklady (třeba „na propagaci a reklamu“), ale tržby a zisky šly zahraniční matce. Nebo sice byla tuzemská firma rozvíjena k prosperitě, ale dopláceli na ni její zdejší dodavatelé. Noví vlastníci jim vypověděli smlouvy, bez ohledu na to, jak dlouhodobé byly, kolik v penězích dodávky činily, jak vysoké investice kvůli nim dodavatelé u sebe realizovali… Prakticky nebylo proti tomu obrany.
Tak k věci: V květnu 2013 společnosti Arcelor Mittal Energy Ostrava, energetický podnik ostravských železáren Arcelor Mittal, známých z dřívějška také jako Nová huť, podepsal se strojírenskou firmou ČDK DIZ smlouvu na ekologizaci teplárenských kotlů K8, K9 a K10. Jde o unikátní zakázku s cílem snížit emise oxidů dusíku. Součástí byla dodávka a instalace nových hořáků, což lze nazvat „hadrwarovou“, nebo také primární částí dodávky. Na tu navazovalo seřízení dodané technologie, nebo-li dodávka softwarového řešení (sekundární část dodávky). Dohromady za bezmála 1,2 miliardy korun.
ČKD dodala téměř kompletní hardware. Během roku 2015 byly provedeny studené zkoušky a probíhalo seřizování technologie. Kotle byly po odstávce uváděny zpět do provozu. Byly také podepsány 4 dodatky ke smlouvám, mj. o tom, že odběratel zaplatí zálohu dodavateli ve výši 417 mil. Kč, kvůli splnění podmínky pro čerpání dotace z unijního Fondu soudržnosti. Celkem natřikrát byly z těch záloh časem vyplaceny 623 miliony korun, a to bance Citibank. Ta je ovšem nepřevedla na dodavatele ČKD, ale celkem nestandardně je ponechala na svém vázaném účtu.
Mezi tím, v roce 2014, se společníkem Aceloru Mittal v energetickém podniku stala společnost Tameh. Ta v roce 2015 podepsala protokoly o provedení studených zkoušek, čímž fakticky potvrdila realizaci dodávky hardwaru. Celkem i se zaplacenými zálohami Tameh uhradil cenu za dílo: 1,2 miliardy korun.
V červnu 2016 Tameh odstoupil od smlouvy bez udání důvodu (to smlouva formulovaná Tamehem umožňovala), formálně šlo o prodlení v termínech. ČKD s tím nesouhlasí. Načež Citibank z vázaných účtů vrátila Tamehu uhrazené zálohy. Jen o dva týdny později byl shodou okolností na ČKD podán insolvenční návrh. ČKD tak za svou dodávku dosud obdržel zhruba polovinu sjednané ceny: 568 milionů korun.
Vypukl soudní spor. ČKD si pořídila znalecký posudek, který potvrdil, že před odstoupením od smlouvy byly kotle v provozu. Totéž učinil i Tameh se stejným výsledkem. ČKD ovšem tvrdí, že na dodávce zbývaly práce za nějakých 20 mil. Kč, kdežto Tameh trvá na tom, že to je nejméně za 450 milionů korun. V průběhu insolvence ČKD převzala pohledávky této firmy investiční společnost IFIS, která ve sporu pokračuje jako žalobce.
Nyní jde o to, aby soud ustanovil svého znalce, který by dílo prověřil, požádal o to IFIS. Jedině takto pověřená osoba bude mít k zařízení přístup a bude moci rozhodnout, kam až, tedy v jaké hodnotě, bylo dílo dohotoveno.
Pokud soud žádost zamítne, spor bude ukončen a Tameh získá bez odporu 566,8 milionu korun. Dost možná jen díky zmatkům s eurodotacemi a s insolvenčním řízením, které se k příběhu jaksi nachomýtlo. Pokud soud vyhoví, bude jisté, ať už to pro jednu či druhou stranu sporu dopadne jakkoliv, že tak snadno a potichoučku, jako v těch devadesátkách, jen s bezmocným pokrčením ramen, už to ani u nás nechodí.
Jednání z minulého týdne rozhodnutí nepřineslo. Další je plánováno na počátek prosince.
