Pověste ho vejš… dění kolem reprezentace jako lekce mediálního tlaku

Ani když rostou daně, stát se propadá do deficitu nebo se lidem upírají jejich práva, nešijí média do těch, co rozhodují, jako u fotbalové reprezentace.

Možná je to dobrá zpráva pro fanoušky českého fotbalu. A sice, že si jeho šéfové ta média rozhodně nedokážou osedlat. I když to může být i naopak, a sice že novináři připravují svazové generalitě půdu pro její verdikt. Avšak vzhledem k tomu, že většina sportovních novinářů si vůči svazu nebere servítky dlouhodobě, bych tomu až tolik nevěřil.

Jeden nejmenovaný starší pán, když chtěl někoho k něčemu přesvědčit, používal tři fáze argumentací:

1. Napadlo mě, že by možná nebylo špatné…

2. Určitě je to dobré, každý už to tak dělá.

3. Všichni to tak dělají, jen absolutní idiot to neudělá a já nevím proč.

V zásadě, ačkoliv v osobním styku nám to vždy připadalo trochu hysterické, je to vcelku dobrá manipulativní metoda. Od návrhu totiž přechází ke zneužití takzvaného sociálního schválení a také autority. Ta druhá metoda říká, že věříme osobnostem, což lze nahradit většinou. A ta první, že se rádi rozhodujeme podle druhých. Je to bezpečné, protože jak říkají burziáni, je lepší se mýlit s davem než mít pravdu proti němu. George Soros by asi nesouhlasil, ale to je jiné téma.

Při pohledu na velké sportovní weby se zdá, že jen idiot by neodvolal trenéra české fotbalové reprezentace Jaroslava Šilhavého. Nechci se pouštět do analýzy, zda to tak je či nikoliv. Fotbalu rozumím asi jako každý Čech, tedy jen mírně nenulově.

Ale povšimněme si, jaký obraz klíčového muže v čele týmu se podařilo vykreslit: nemá odvahu, neumí reagovat na průběh zápasu, je konzervativní… skoro to vypadá, že se k tomu postu dostal omylem, jak krajský tajemník strany, kterého potřebovali někam uklidit. Přitom má za sebou jako trenér dva mistrovské tituly z české ligy a čtvrtfinále na mistrovství Evropy poté, co reprezentaci pozvedl doslova ze dna (nebo z popela, to je jedno).

Tím nebudiž řečeno, že je tím správným a jediným trenérem do závěru kvalifikace. Jen že redigování pracuje jen s částí informací. Je pochopitelné, že s aktuálním obrazem. Ale neptá se, jak je to možné. Jen konstatuje, že je to hrůza.

Rozhodovat v takové atmosféře není legrace. Vzpomínám si na své novinářské začátky, kdy jsem se řízením osudu stal součástí prvního porevolučního burzovního zpravodajství. Když nás napadlo, že by bylo dobré něco změnit, říkal můj kolega Zbyněk Fiala: „Tak jim to nařídíme. Napíšeme, že se o tom vážně diskutuje a že to je jediné rozumné řešení.“ Trochu tu naši roli přecenil. Ale je fakt, že se o věci diskutovat zpravidla začalo.

Můj letitý kamarád lobbyista zase říkával: „Když o někom rozšíříš, že končí, a uvěří tomu dost lidí, tak se to nakonec stane.“ Navíc když si to národ žádá, národ to chce, protože se určitě ztotožňuje s těmi, co mluví nejvíc nahlas.

Nechme stranou fotbal, na to jsou povolanější. Nechci se do jejich soudů navážet, třeba mají pravdu. Jen že tu máme hezký příklad očekávání vyvolaného médii: „Jen idiot by…“