Pouliční rvačky a dotčené subjekty
Pouliční násilí v pestrých etnických barvách. To je v novodobé historii naší vlasti relativní novinkou. Krajně nebezpečnou.
Záminkou se stali přistěhovalci, uprchlíci, azylanti z Ukrajiny. Menšina dlouhá léta v Česku pobývající, pracující a postupně si dobývající uznání místních právě svou pracovitostí a skromností. Po přílivu stovek tisíc nových ukrajinských imigrantů, vyhnaných ruskou invazí, se stávají terčem nejprve Čechů, nyní i Romů. Přitom Češi vůči Ukrajincům, ani Romové vůči Ukrajincům nemají žádné historické averze, vzájemně si nic nedluží. Pro jejich pouliční (a internetové) šarvátky, nejprve slovní, následně fyzické, nelze najít rozumné příčiny. Proto ani žádný rozum za nimi nehledejme.
Ukrajinská imigrace byla až do loňského roku více méně dobrovolná. Ať už byla legální nebo ilegální – tedy „bez papírů“ – byla motivována snahou po lepším živobytí, případně pomoci s živobytím své rodině pozůstalé na Ukrajině. Byla to tedy imigrace více méně předem plánovaná a připravovaná, co se dokumentů, dopravy, ubytování a zaměstnání týká. Nově příchozí jsou sice také Ukrajinci, ale jsou tu z nouze. Jsou to mentálně jiní lidé. Nejsou většinou připraveni na to, co je čeká, nevědí, co si počít. Jejich přesídlení zajišťovaly z větší části humanitární organizace i samaritánští osamělci, ale od počátku byla tato imigrace postavena na pomoci a podpoře. Ještě podle nedávného průzkumu většina těchto imigrantů byla odhodlána se co nejdříve vrátit na Ukrajinu. Čili po nějakém čase poděkovat za pohostinství, nashledanou a stavte se někdy, až budete mít cestu kolem, u nás doma máte vždy dveře otevřené.
Zdejší loni zchudli a hledají viníky
Zdejší starousedlíci ale za ten minulý rok výrazně zchudli. Včetně Romů. Hledají viníky. Může za to vláda, samozřejmě. Ale nejvíce tím, že pomáhá Ukrajincům u nás a Ukrajině ve válce proti Rusku. Proto je státní rozpočet ve schodku, proto se zvyšují daně a snižují sociální dávky. Peníze (státní) jsou jen jedny, a o ty my se s těmi Ukrajinci dělit nebudeme.
Konkrétně: podle předběžných údajů loni Česká republika poskytla na rozvojovou pomoc 20 miliard korun, o 12 mld. Kč více než v roce 2021. Nárůst souvisí téměř výhradně s pomocí Ukrajincům u nás i na Ukrajině. Náklady na zajištění příjmu a poskytnutí dočasné ochrany uprchlíkům z Ukrajiny z toho činí 14 miliard korun. To opravu není málo.
Ale zase to není ani tolik, aby se kvůli tomu řezaly národnostní tlupy v ulicích českých měst. Aby se tak stalo, je k tomu zapotřebí ještě něco navíc: politicko-ideologická zblblost. Když fakticky nikdo nikomu nic nebere, nekrade, musí se najít někdo třetí, kdo v tom udělá jasno: oni za to mohou, že tobě není přidáno. A když ti není přidáno, nemusíš respektovat řád a pravidla. Prostě udělej, co právě ty a právě teď považuješ za „správné“. Vezmi si, nač máš podle sebe právo. Nebo, abys to právo získal, vyžeň ty pijavice.
Z pouliční potyčky pár chlapů tak je rázem demonstrace za práva menšin. „My jsme tady doma, nenecháme vraždit svoje děti,“ vyřvával na demonstraci Romů v Pardubicích její organizátor David Mezei, kvůli kterému se začátek akce opozdil o dvě hodiny, protože se čekalo, až dorazí z Ostravy. Takže u žádného vraždění dětí v Pardubicích samozřejmě nebyl. „Bezpečnost, bezpečnost,“ skandovali účastníci romského pochodu. Tu jim zajišťovali policejní těžkooděnci, ačkoliv by měli neohlášenou a tedy nelegální manifestaci spíše rozhánět.
Policie sdělila, že vyzývá ony třetí ideologické nápovědy ze sociálních sítí, aby konflikt neeskalovali. Řekněme po našem – a by nepoštvávali lidi proti sobě navzájem. „Aktuálně činíme kroky, abychom se sešli s dotčenými a dalšími kompetentními subjekty a mohli celou situaci co nejdříve vyřešit,“ řekla mluvčí pardubické krajské policejní služebny Markéta Janovská. Z pouliční potyčky je tedy „situace“, no, dejme tomu. Ale kdo jsou ty dotčené a další kompetentní subjekty, kromě toho pořezaného a toho, kdo mu to udělal? Jsem to já?
Zápalky fungují stejně v rukách každého etnika
A proč bych neměl být? Jsem dotčený postupující ztrátou autority veřejné správy včetně korpusů, které mají zajišťovat dodržování zákonů, pravidel a nařízení. To se už delší dobu neděje v Praze, kde se potulují „třicítkáři“ po Severojižním bulváru, kde hajlující bílý nácek poškozuje auto Ukrajince, který se navíc poctivě živí jako řidič, zatímco policisté, stojící u toho auta, nic nevidí a neslyší a šetřit nebudou, protože to nemají nafilmované. To se neděje v Brně, kde se třicítkáři roztahují neméně, kde se vypouštějí pneumatiky velkých aut a kde v červnu v pouliční potyčce zahynul mladý Rom, pročež se strhla vlna urážek a slovních útoků proti Ukrajincům, aniž by bylo jasné, co se tam přihodilo. Jsem subjekt dotčený lidmi, kteří si z této země dělají cochcárnu, já sobě a hned, a jsem dotčený veřejnou mocí, která ztrácí moc. Je to zahrávání s ohněm. S tím, který vzplál ve francouzský městech. Nestrašme se, on tady nevzplane. Ale strašme se tím, že v principu ta zápalka u nás funguje stejně.
P.S.: Podle dostupných zdrojů získaly v ČR od vypuknutí konfliktu do konce letošního května práci celkem 253 744 lidé z Ukrajiny pod dočasnou ochranou. Někteří se už vrátili zpátky domů nebo ze zaměstnání odešli. Ke konci dubna pracovali na území Česka 99 374 Ukrajinci s udělenou dočasnou ochranou, uvedl Úřad práce. K 1. dubnu bylo v Česku podle údajů ministerstva vnitra zhruba 325 700 běženců z Ukrajiny s dočasnou ochranou, která umožňuje přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění, vzdělání či na pracovní trh. Téměř 30 procent tvoří děti. Když ještě odečteme seniory, téměř polovina ukrajinských imigrantů u nás má práci.
Pardubická policie řeší incident zatím jako výtržnictví. Do řešení se zapojily usedlé romské rodiny, usedlí Ukrajinci a církev.
