Plastové obaly jsou výjimečně správným cílem Evropské komise

Evropská komise tento týden opět přišla s rozsáhlými návrhy, jak regulovat. Návrh se týká plastů, obalů a dalších odpadů. Stručně lze o návrhu říci toto: Skoncovat do roku 2030 s obaly, které nelze recyklovat, zastavit nárůst množství odpadu z obalů či zavést po celé Evropské unii zálohy na plastové lahve a plechovky. Opatření by také zavedlo kvóty ohledně obalů na více použití či podílu recyklovaného obsahu v plastech.

Návrh „nařízení o obalech a obalovém odpadu“ obsahuje nové povinnosti pro členské státy EU, ale také přímo pro společnosti dodávající obaly na evropský trh. Je součástí snahy komise vytvořit systém hospodárného nakládání se zdroji označovaný jako cirkulární ekonomika. Navazuje na loni zavedený zákaz některých plastových předmětů na jedno použití nebo na dřívější souhrnné cíle pro recyklaci, které EK v tuto chvíli nechce měnit.

ve srovnání např. s oxidem uhličitým jsou obaly, zvláště plastové, nezpochybnitelně antropogenního původu

Nově komise navrhuje pro rok 2030 cíl pětiprocentního snížení množství odpadu z obalů ve srovnání s rokem 2018. Jeden z autorů plánu na brífinku pro novináře vysvětloval, že ve skutečnosti by šlo o téměř čtvrtinový pokles, neboť momentálně se očekává nárůst o bezmála pětinu na více než 200 kilogramů odpadu na obyvatele.

Ačkoliv jsme ve Světě hospodářství obvykle k podobným návrhům Evropské komise velice skeptičtí, v tomto případě je zapotřebí vyzdvihnout několik pozitivních rysů. Především – ve srovnání např. s oxidem uhličitým – jsou obaly, zvláště plastové, nezpochybnitelně antropogenního původu. Je jich stále více, protože je vědecky prokázáno, že jsou v časovém horizontu jednoho lidstva téměř nezničitelné. Dosavadní snahy o jejich recyklaci jsou nedostatečné, technologické a vědecké postupy nedokončené, takže i při snížení jejich produkce jich bude stále přibývat. V neposlední řadě si lze na ně „sáhnout“. Kupí se jejich kupy. Když už ne v zemích vyspělých, tak v zemích, kam jsou z těch vyspělých se ziskem exportovány pod pláštíkem recyklace, ale fakticky skládkování, nebo jsou splavovány řekami či jinak dopravovány sponátnními cestami. Kromě snímků z družic NASA jsou haldy plastů dokumentovány mořeplavci, rybolovci nebo rekreanty na pobřeží atraktivních letovisek. Nacházíme je v oceánech, ledovcích a v potravních řetězcích divoce žijících živočichů. Obaly, zejména plastové, jsou zkrátka naléhavým problémem k řešení.

Tak už došlo na zpoplatnění igelitových nákupních tašek či na zákaz jednorázových plastových udělátek: nádobí, příborů, kelímků, brček a šťourátek do uší. K tomu se hodí  poznamenat slovy Jiřího Suchého, že jako hnutí proti plastovému odpadu „to až doteď bylo lehký“. Aktuální návrh Evropské komise se tak ve světle naléhavosti problému jeví jako málo „ambiciózní“. Ve srovnání se závazky snížení produkce oxidu uhličitého je pětiprocentní snížení produkce odpadů v EU, jež by ovšem znamenalo snížení o 25 %, do roku 2030 cílem velice slabým. Buď je to tím, že se k plastovým obalům ještě nepřilepili žádní aktivisté. Což ovšem může být zase důsledkem toho, že ti jsou k plastům v určitém smyslu slova přilepení neustále. Nebo si Evropská komise zcela výjimečně k tématu nechala zpracovat expertní posudek. Zjistila by v něm pravděpodobně, že snížení produkce plastových obalů zasáhne velice hluboko do systému distribuce a prodeje širokého spektra výrobků. Od potravin až po stavebniny. Každých 10 dkg sýra či šunky už máme uzavřeno do plastového obalu uloženého v chladícím boxu. Plní se tím normy hygienické, ale také se prodlužuje trvanlivost (použitelnost) potravin. To je pozitivní stránka věci. Do megahypersupermarketů na předměstích lidé jezdí nakupovat se svými automobily jednou týdně či měsíčně, čímž se omezuje „zabijácká“ individuální automobilová doprava. Pokud se tedy těm autům jednou v noci nepropíchají pneumatiky ve jménu klimatu. V hobbymarketech jsou každých deset šroubků a matiček, každé kleště nebo šroubovák zapikolovány v plastovém obalu. Ani zubní kartáček už v drogérii nekoupíte bez plastového pelíšku. Aby se výrobek dal přepravovat v kamionech, odpočítat, odpípat do skladu, zavěsit na věšák do regálu a elektronicky zabezpečit proti zcizení. Zboží pro potravinářské prodejny jsou ve velkoskladech vychystány na palety a důsledně fixovány smrštitelnými foliemi proti poškození při přepravě do obchodů. Podobně jsou vychystávány také cihly, tvárnice…. To vše jsou plasty, plasty a zase plasty k vyhození, bez možnosti sběru a recyklace. Protože tento systém se dále než k PET lahvím zatím nedostal, a i tam jen v malém měřítku. Plastové jsou dnes už i europalety, na které se to zboží klade. Ty se ale recyklují, ty zálohované jsou, abychom nebyli nespravedliví. Plasty jsou v cigaretových filtrech.

Ovlivnit kosmický jev „změna klimatu“ je čirá sci-fi. Řešení problému s odpady žádná sci-fi není

Kdysi bylo „oteplování klimatu“ nahrazeno souslovím „změna klimatu“. Kdybychom byli vědecky důslední, museli bychom zároveň přijmout myšlenku, že boj lidstva proti „změnám klimatu“ je holý nesmysl a snaha tento kosmický jev alespoň ovlivnit je čiré sci-fi. Což ovšem lidstvu nijak nebrání v přijímání regulací, závazků a závazných technických norem vedoucích k uskutečnění sci-fi vizí.

Naproti tomu problém s odpady žádná sci-fi není. Proč se k němu tedy Evropská komise staví tak opatrnicky, jako by sci-fi byl? Optimismus nabádá k odpovědi, že si zřejmě výjimečně uvědomuje hloubku řešení tohoto problému. Bez ohledu na to, kdo jí ten hlubší náhled zprostředkoval. Také ale připomeňme, že řešení nespočívají v žádných slepých nebo nevyzkoušených fintách. Skleněné zálohované lahve fungovaly desítky let plynule bez protestů producentů nápojů, distributorů i spotřebitelů. I jogurty a šlehačka se prodávaly v zálohovaném skle. Šroubky do papírových kornoutků pamatuje nejeden náš čtenář. Zálohování a vracení PET-lahví a nápojových plechovek bez potíží funguje v mnoha evropských státech už léta. A dodejme, rovněž v zájmu spravedlnosti, že se k tomuto systému dobrovolně hlásí řada velkých výrobců a dodavatelů příslušného zboží. Takže: řešení je na dosah, má podporu významné části klíčových stran problému, nemusí vyústit v deficitní přídělovou ekonomiku, jogurtovou či šroubkovou chudobu, zhroucením průmyslu a jeho převedením do Číny. Snadné, levné ani hned to nebude. Ale bude to mít smysl.