Papír pro všechny, svátost pro nikoho
Poslanecká sněmovna schválila v prvním čtení zákon umožňující manželství homosexuálů. Dejme tomu, že účelem zákona je poskytnout homosexuálním lidem stejná práva (a doufejme i povinnosti), jako dvoupohlavním manželům. V tom zřejmě zásadní rozpory mezi zastánci jednopohlavního manželství a jeho odpůrci nejsou. Spory se vedou o pojem „manželství“.
Při rozpravě padaly skutečně podivuhodné argumenty. Šimon Heller (KDU-ČSL) se nechal slyšet: „U nás na jihu Čech je hovězí vždy hovězí, kuřecí je kuřecí a manželství bude vždycky svazkem muže a ženy.“ Hayato Okamura (také KDU-ČSL): „Manželství je výsostný prostor pro kvalitní výchovu dětí, zejména v letech dospívání, kdy se formuje jejich identita.“ Jan Síla (SPD): „Tradiční rodinu nepovažuji za anachronismus, ale naopak za základní podmínku pro reparaci aktuálně probíhající morální a fyzické devastace naší společnosti.“
Snaha menšiny završit či potvrdit své intimní vztahy svazkem manželství jde s trendem postupného vyprázdnění tohoto pojmu jako takového. Už jen význam toho slova a význam svazku manželství je značně rozmazán. Manželství například není výsostným prostorem pro výchovu dětí, zejména v letech dospívání. Ono je (či bývalo) i prostorem pro jejich plození. Identita dětí se formuje mnohem dříve, ne-li už od narození, chápeme-li identitu jako celistvou osobnost. Manželství není institucí proti morální a fyzické devastaci naší společnosti, ale je tomu právě naopak: pouze morálně vyspělí jedinci jsou schopni uzavírat a provozovat manželství.
Homosexuálové se domáhají manželství, zatímco polovina manželství heterosexuálních se rozpadá. Mizí nejen vztah dvou lidí, ale rozpadá se i výsostný prostor pro výchovu dětí, které soud přiřadí jednomu či druhému a určí, jak se ten druhý či první se svými dětmi smí potkávat.
Istanbulská úmluva zakazuje genderovou výchovu
Homosexuálové touží po manželství mj. proto, že jako manželé chtějí také právo mít a vychovávat děti. Argumentují svým způsobem správně, že není důvod a není ani dokázáno, že by je neuměli vychovávat tak (dobře nebo špatně), jako heterosexuálové vychovávají své děti. Přidávají se někteří psychologové, že své mužské a ženské role si děti vychovávané homosexuály mohou přinést od prarodičů nebo z kolektivů. To je omyl, tradiční genderovou výchovu zakazuje Istanbulská úmluva, která byla právě také předložena poslancům k projednání a ratifikaci. Lze oprávněně předpokládat, že děti homosexuálních párů budou končit v rozpadlých vztazích podobně problematicky a statisticky nejméně stejně často, jako děti rozvádějících se heterosexuálů.
Mezi roky 2000 a 2018 se v České republice skoro polovina z celkového počtu dětí narodila mimo manželství a v uvedeném období se jejich počet zdvojnásobil, uvádí Eurostat. Nejvíce nemanželských dětí v Evropské unii se rodí ve Francii (59,7 procenta), Bulharsku a Slovinsku (po 58,6 procenta). Nejméně jich je v Řecku (9,4 procenta), Chorvatsku (18,9 procenta) a na Kypru (19,1 procenta.) Sousední Slovensko je s dvoupětinovým podílem ve středu evropské tabulky. Mimo EU se jich nejvíce rodí na Islandu (69,6 procenta) a v severském Norsku (56,2 procenta). Údaje pocházejí přibližně z roku 2018. V tom nejsou zahrnuty děti, jejichž rodinní/manželští otcové nejsou otci biologickými. Takových je u nás přibližně desetina, tvrdí genetické laboratoře, ovšem Martin Pegner ze společnosti Advanced Genetics, která provádí genetické testy otcovství, hovoří o 24 až 32 procentech negativních výsledků.
Pro heterosexuály manželství ztrácí přitažlivost
Pro heterosexuály manželství narozdíl od homosexuálů přitažlivost a půvaby ztrácí. To bývalo kdysi, že se lidé vzájemně představovali: Já jsem já a tohle je moje žena, můj manžel. Už se ani nemluví o milencích, milenkách, o jejím klukovi, o jeho dívce. Dnes je v módě partneření a přátelení (přesnější by asi bylo přitulení, abychom nezatáhli do inflace ještě také pojem „přátelství“). Dvojice jsou dnes stále častěji partner nebo přítelkyně. Přečtěte si medajlonky pod rozhovory se slavnými. Bude tam: Se svým nynějším partnerem… vychovávají dvě vlastní děti a třetí z partnerova prvního manželství („vztahu“)… Kolik dvoupohlavních dvojic na otázku, kdy už se konečně vezmou, odpoví, že se mají rádi a žádný papír k tomu nepotřebují? Homosexuálům jde právě přesně o ten papír.
Definici a právní kodifikaci manželství náš (nejen) civilizační okruh vyžaduje a potřebuje už dlouhá staletí. Snad také proto souběžně ve Sněmovně běží proces schvalování zákona o manželství jako vztahu muže a ženy, to jsou ty paradoxy, pane Vaněk. To ale nic nemění na skutečnosti, že jde o ten „papír“.
O manželství jako o „papíru“ ve skutečnosti v současné době uvažuje většina lidí, tedy včetně většiny pohlavní. Už jen málokdo si pamatuje, že manželství bylo udíleno jako dar, jako svátost, tedy jako boží požehnání svazku dvou lidí naplněném láskou, ale i vzájemnou povinností (idealista či romantik by řekl „vzájemným toužením“) stát při sobě a podporovat se navzájem v dobrém i ve zlém. Že láska je také výstup ze své komfortní zóny, oběť a odříkání. A když láska s léty zeslábne, partnerství a přátelství naopak zůstává a posiluje. V ideálním případě.
