O Kuřeti a o tom, jak by dneska skončil Vodník

Ilustrační foto: salofoto z Pixabay

Na počátku 90. let na jednom pionýrském táboře, ano, pionýrském, a jako takový hrdě funguje dodnes, se o prázdninách na dva tři týdny scházela stálá a sehraná parta vedoucích a také více méně, určitě z poloviny, i stálá parta táborníků. Mezi vedoucími se zde vyskytoval jeden, co se mu říkalo Vodník, protože si právě pro tento tábor nechal na zakázku vyrobit brčálově zelené montérkové lacláče. Tento model je pro vedoucího, působícího na palouku uprostřed lesů nad Divokou Orlicí, oděv mimořádné užitné hodnoty a nedostižných praktických vlastností. 

A také se zde pravidelně vyskytovala tábornice zvaná Kuře. Původ její přezdívky už není zcela znám. Jedna z legend praví, že jako malá dívka přijížděla do tábora v jasně žlutém tričku a z tábora odjížděla v tričku kropenatém. Nicméně, ostatními táborníky a vedoucími byla oslovována jako Kuře, přičemž někteří setrvávali u vzoru kuře, zatímco jiní, neboť Kuře, připomeňme, je dívka, přechylovaly ke vzoru nůše. Kuře slyšelo/a na obojí a nic si z toho nedělalo/a, protože tehdy to byla legrace a ne gender, to slovo ještě neexistovalo.

S léty Kuře vyrostlo/a z táborníka/ice do věku praktikantského. Kromě toho, že bylo/a přiděleno/a ke svému oddílu a jeho vedoucímu, padly na něj/ni i některé povinnosti (a výhody) vedoucích, s nimiž také sdílelo/a klubovnu, pravidelné porady, přípravu jídel, aj.

Jednoho dne, po táborovém obědě, ujalo/a se Kuře úklidu kuchyně a mytí nádobí. Protože to bylo roku prvního, kdy se Kuře proměnilo/a z tábornice v polovedoucího/cí, vydal se Vodník Kuřeti na pomoc. Čistil sporák a věnoval se odpadkům, Kuře stálo/a nad dřezem a ukázalo/a Vodníkovi svůj pozoruhodný, řekněme bez obalu velmi krásný profil, zahalený do žlutého trička. Už nebylo/a dítě. Když tu, nedosti na tom, oknem, tedy výřezem v prkenné stěně chaty, vklouzl dovnitř paprsek odpoledního sluníčka a na Kuřeti vykouzlil kousek přímo umělecký, jenž by zaujal i Jana Štursu. „Kuře, narovnej se trošku,“ pravil Vodník. Kuře sice nechápavě, ale poslušně napřímilo/a záda, zatáhlo/a trošku ramena, ale ruce ponechalo/a ve dřezu a ocitlo/a se tak v mírném předklonu. „Ještě zvedni hlavu, tak, bradu malinko nahoru…“ velel Vodník. A pak už jen vzdychl: „Páni, tobě ale vyrostly!“

Kuře se zakuckalo/a smíchy. „Vodníku … ty si blbej…!“ a usmáli se na sebe. Načež se Kuře začervenalo/a. Potěšilo ho/jí to, byla holt už skoro ženská. Zda se začervenal i Vodník, není známo.

Z Kuřete je dnes krásná a úspěšná dáma. Vodník je prý stárnoucí milovník umění. A prý může být rád, že není mladý. Kdoví, jak by dnes skončil. Zabanovaný na sociálních sítích, možná i obžalovaný před okresním soudem. 

A ty zelené montérky, jo, báječné montérky to byly. Eště je mám schovaný.