Němci se přou o nákladní auta. Vodík nebo jen elektro?

Němci chtějí učinit ekologickými i nákladní auta. Do roku 2030 by každé třetí mělo být elektrické. Jenže včerejší názorová jednota je ta tam.

Ostrý spor se rozhořel v tzv. Radě expertů. To je poradní orgán ekonomů, existující už od šedesátých let a hodnotící politiku vlády. Zatímco čtyři její členové podporují přechod na elektromobilitu i u nákladních vozů, profesorka Veronika Grimm volá po tom, aby se otevřely dveře i dalším možnostem. Není přitom možná náhodou, že jde o profesorku na Technické univerzitě v Norimberku (UTN) a vedoucí Laboratoře energetických systémů a trhu. Její postoj je tak radikálně odlišný, že podle Handelsbattu ostentativně odešla z poslední konference skupiny půl hodiny před jejím koncem.

Elektromobilita už teď přináší řadu problémů. U nákladních vozů je to ale ještě složitější než u osobních. Jejich spotřeba je samozřejmě obrovská, takže nabíjení obřích baterií hrozí být ještě mnohem delší. Není asi náhodu, že například Tatra se proto už nějakou dobu orientuje na vodík.

Navíc v Německu schází pořádná síť pro dobíjení, a to nejen trucků. Teď se do jejího budování pouští konsorcium za účasti Daimleru a Volva. Přesněji řečeno ne do sítě ale dvou obřích nabíjecích parků.

Vodík má proti eletřině výhodu, že ho načerpáte rychle. Na druhou stranu ale znamená velkou ztrátu energie. Spousta lidí si pořád myslí, že jde o palivo. Ano, v technickém smyslu elektromobilu s vodíkovým článkem ano. Ale z hlediska energetiky jde o médium, do kterého se energie ukládá. Aby byl vodík zelený, nebo aspoň jiné přijatelné barvy na celé škále (třeba růžový), musí nejdřív někdo vyrobit emisně čistou elektrickou energii. Její pomocí pak vodík, který se později zase zpátky transformuje na elektřinu do elektrického motoru. Přičemž té elektřiny na konci procesu zbyde zhruba polovina.

Pokud v létě máte produktů z OZE nadbytek a musíte je prodávat za záporné ceny, pak se určitě může vyplatit (nemusí, protože to má své náklady) ji do vodíku uložit. Vydrží v něm totiž asi o dost déle déle než v baterii. Ale to chce hodně a hodně počítat a brát v úvahu všechny technologické i ekonomické aspekty. Provozovat autobusy nebo dodávky na zásobování s vodíkovými články poblíž obřích větrných parků, řekněme někde u Baltu, smysl dávat může. Jinde je to na pováženou.

Každopádně, dveře by měly být otevřené. Pokud je cílem snížit emise CO2 v autodopravě (nechme teď stranou, zda to dává smysl), pak by neměly vlády ale ani tzv. experti diktovat, jakými cestami k tomu půjdeme.

Proto vzniká otázka, proč se paní Grimm stejně nepere třeba za syntetická paliva. Ano, zatím jsou velice drahá a nezdá se, že by měla mít šanci na reálné využití. Nicméně vývoj jde dopředu a třeba tomu zítra bude jinak. Odpověď možná najdeme ve skutečnosti faktu, že je členkou Národní rady pro vodík, vědeckého poradního sboru na Spolkovém ministerstvu hospodářství a klimatu. Takže to s tou otevřeností možná nemusí být tak žhavé.

Každopádně je ale fajn, že se konečně začíná diskutovat, že vidíme spory tam, kde se včera zdálo, že vše je jasné a existuje jen jeden směr. Až by člověk s chutí zavolal jak na vesnické zábavě: „Už se perou.“ Jde o to, aby se prali o věc a ne třeba o moc.