Mladí lidé chtějí spolurozhodovat o sobě, ale také o druhých
Německá Spolková rada schválila návrh, že do Evropského parlamentu smějí volit už šestnáctiletí. Od 16 let se smí volit také v Rakousku. Diskuse o snížení věku voličů se vedou i u nás, zastánce najdeme mezi Piráty nebo TOP 09. Prý se tím zvýší zájem mladých lidí o politiku a umožní se jim spolurozhodovat o své budoucnosti.
Citované zdůvodnění vypadá logicky a pochopitelně. Jenže je značně zidealizované. Téměř každý dospělý rodič – volič také chce pro své děti lepší svět, než ve kterém sám vyrůstal. Pracuje na tom, dokud má dost sil a odvahy. Každý mladý člověk, syn nebo dcera, si ovšem myslí, že to dělá blbě a začne rebelovat. To je ovšem přirozené, tak to jde po generace. V mnoha rodinách se po 18. roce věku děti osamostatní. Buď z vlastního rozhodnutí, nebo z rozhodnutí rodičů: jsi plnoletý, starej se. Respektive: je mi osmnáct, už mi do toho nemáte co mluvit. Ten věk určuje zákon jako možnost, ne povinnost. Málokdy se tak stane dříve, ale ani v takovém případě se rodiče své odpovědnosti zříci nemohou.
V tom je ale ten zásadní rozdíl. Dospělí či dospělejší rozhodují nebo spolurozhodují i za druhé. Za své děti, partnery, za vyhlídky pro svou firmu nebo svého zaměstnavatele. Nezletilí rozhodují pouze sami za sebe. Bez výčitky – ještě necítí odpovědnost za kohokoliv druhého. Dokonce často ani za sebe. Ještě se nemuseli sami živit a šatit, nesháněli si bydlení, nepotkali se s byrokracií nebo s nedostupností lékařské péče.
Nezletilí ještě necítí odpovědnost za kohokoliv druhého
O čem jsme chtěli v šestnácti spolurozhodovat my? No, vzpomeňme si. Koho zajímala politika, začínal tušit, že ten socialismus asi není úplně tím, zač jej vydávali naši učitelé. Ale denní život se ubíral jinými cestami. V tom věku přibližně člověk opouští základní školu, kde jako deváťák byl mazákem a frajerem. Vstupuje na střední, kde se rázem ocitá v roli bažanta, přezíraného a lehce šikanovaného spolužáky z vyšších ročníků. Hledá svou pozici v nových společenských rolích a v nových kolektivech. Setkává se s vyspělejším stylem života i myšlení, s novými názory a postoji, které ctí více než ty rodičovské. Je silně náchylný k radikalizaci.
V tu chvíli může jít k volbám a spolurozhodovat o budoucnosti své i svých předků. Nemá ale hlubší vhled do života, nezná souvislosti a vztahy. Vzpomeňme třeba na nedávnou demonstraci proti koksárně v Ostravě. Uhlí je špinavé, nechceme ho. Jenže bez koksu se nevyrobí ani kilogram železa či oceli. Elektřinu vyrábí vítr a slunce čistě a zdarma. Atom je nepřirozený a nebezpečný, podívejte, co udělal s Hirošimou. Jasné, jednoznačné, o čem tady diskutovat? Je užitečné si zopakovat argumenty Pátků pro budoucnost nebo mluvčích listopadové vysokoškolské okupační stávky. Že jako teda ta vláda nedělá dost. A to už dávno nejsou děti.
Ladislav Jakl se ve svém komentáři pro Neviditelného psa obává, že je to snaha o ovlivňování a radikalizaci nezletilých a jejich zneužití pro dosahování různých politických cílů. Píše: „Vymývači mozků /…/ nezletilce považují za nepopsané listy, na které může agitátor napsat jakékoli heslo, které ho napadne. Nezletilce je snadné přesvědčit, je že nutno zbořit stavbu, když neví, k čemu stavba slouží a jak funguje. Nezletilce je možné snáze krmit frázemi o spravedlivém světě bez vykořisťování, bez kapitalistů a kulaků, kysličníku uhličitého, aut, soukromého vlastnictví, osobních svobod a politických práv. A mládež navíc nemívá zábrany, což se bude hodit, až přijde den zúčtování s páchnoucí přežilou minulostí.“
To už nejsou obavy z nezkušenosti a sebestřednosti mladých lidí. To je vážné varování pro demokracii, jak ji chápeme my, dospělejší u nás na západě.
