Milost zůstaniž nadějí, která umírá poslední
„Milost je přežitý a vyprázdněný institut, jenž už opravdu nepatří do současného právního státu,“ zlobí se Petr Kolman, vysokoškolský pedagog a publicista. Jinde ve svém textu hovoří o milosti jako o feudálním přežitku. Zdaleka není jediný v minulých dnech, ani mezi odborníky, ani mezi laiky, koho nedávná milost udělená prezidentem Milošem Zemanem nadzdvihla a kdo v ní celkem oprávněně vidí nadměrný zásah mocí obdařeného jedince do systému justičního a právního, jenž vynaložil značné úsilí a náklady celospolečenské, aby přistihl, odhalil, důkazně nezvratně označil přestupníka a v rámci daného systému nalezl pro něj spravedlivý trest.
Institut milosti ale s justičním systémem, právem a spravedlností souvisí jen nepřímo, i když do nich svými důsledky zasahuje. Podstata milosti netkví v procesu hledání pravdy, a spravedlnosti už vůbec ne. Milost je v principu aktem přiznání a pokání ze strany žadatele a milosrdenství a odpuštění ze strany toho, kdo milost udělí. Zdůrazňuji – v principu. Milosrdenství a odpuštění tak ještě méně souvisí se společenským řádem či politickým systémem. Obojí je stejné podstaty i účinku, ať už milost uděluje feudální monarcha Šalamoun, nebo moderní, demokratický prezident Zeman. Milosrdenství a odpuštění doprovází lidstvo od nepaměti a bude doprovázet, doufejme, co lidstvo lidstvem bude.
Všechny tyto nesystémové ‚feudální přežitky‘ Řadě politických vězňů nepochybně zachránily život
Tak jako právo není spravedlnost, tak milost není ze společenského hlediska právním aktem. Soudobá právní formalizace udílení milosti tuto skutečnost pouze zastírá. Účelem milosti není napravovat chyby legislativy a jurisdikce. I v případech, kdy se tak nejspíše děje, kdy udělitel milosti je přesvědčen o nespravedlnosti či přílišné tvrdosti trestu pro žadatele, musí být ruka omilostňující autority vedena alespoň špetkou milosrdenství a odpuštění. Věří se, že tak tomu bylo při udělení široké amnestie Václavem Havlem po jeho prvním zvolení federálním prezidentem. Bylo v tom gesto k trestancům nejen tím směrem, že justice komunistická se na mnohých z nich mohla dopustit křivdy, ale také (idealistické, humanistické) gesto odpuštění: všichni začínáme znovu, zkuste to taky. Nechť tedy je amnestie i úkonem politickým (tím je skoro vždy, neboť ji uděluje politik), ale nesmí postrádat prvek upřímného odpuštění.
Jan Šmíd, právník a rovněž vysokoškolský učitel, také uvažuje o milosti jako o institutu právním, avšak smířlivěji. „Z hlediska technokratické logiky nemají milosti v demokratickém právním státě opodstatnění,“ připouští. Avšak: /…/ „Všechny tyto nesystémové ‚feudální přežitky‘ /amnestie/ umožnily přibližně dvěma desítkám tisíc politických vězňů vyjít z komunistických kriminálů a lágrů na svobodu. Řadě z nich to nepochybně zachránilo život.“
Pokud tedy jen velmi vzdáleně milost souvisí s právem, spravedlností a společenským a politickým systémem, pak úzce souvisí s tím, kdo ji uděluje. Vládnoucí autorita při tom nezastupuje sebe osobně, ale i ty, jimž vládne. Jim sděluje, že dotyčný žadatel je, podle jejího názoru, milosti hoden, společnosti, obci a státu nebude nebezpečný, a tak „…já, vládce, vyzývám vás, svou obec, aby i vy jste mu odpustili.“ Vyzývá ji z titulu, že ona, tato obec, zvolila si právě jeho jako autoritu za svého vůdce, nechť mu tedy také naslouchá a důvěřuje.
Autorita může se mýlit. I ona je jen člověk a také třeba byla žadatelem oklamána. Ale může také své pravomoci šeredně zneužít, což opět nesouvisí s politickým ani společenským zřízením. Není vedena upřímným milosrdenstvím a odpuštěním ani za mák, nýbrž pohnutkami zištnými, či se ocitla pod nátlakem. Nebo, v krajním případě, není zcela příčetná. Zde se nabízí myšlenka, že namísto legislativního regulování procesu a pravomoci udílení milosti bylo by dobré, kdyby se našel právní způsob, jak napravit chybně udělenou milost.
V neposlední řadě institut milosti představuje pro přestupníky mnohdy poslední naději. Ta, jak známo, také poslední umírá.
