Košickým železárnám hrozí klimatický zánik

Hutní průmysl se v Evropě opět žene do problémů. Jako zpráva by tato věta mnoho pozornosti nepřitáhla. Od počátku 90. let bylo jen několik krátkých období, kdy toto odvětví problémy nemělo. Ty nynější jsou bizarní tím, že si je Evropa přivodila sama a dobrovolně.

Počátkem 90. let Evropa trpěla nadvýrobou hutních výrobků. Produkční centra, jako jsou Porýní a Porúří, procházela restrukturalizací a silnými sociálními otřesy. Ještě dnes jsou například v severní Francii k vidění rezivějící vysoké pece a spletité systémy potrubí, chátrající vertikální konglomeráty od prvovýroby k finálním výrobkům, kdysi zaměstnávající desetitisíce hutníků. A v jejich sousedství moderní haly s robotizovaným provozem, kde ve směně najdete sotva sto zaměstnanců včetně vrátného. Někdejší Evropská společenství vyplácela miliardové dotace za každý milion tun zlikvidovaných nadbytečných hutních kapacit.

Československo tehdy mělo kapacity na 10 milionů tun oceli, v Evropě patřilo k velmocem. Řešila se zásadní otázka, zda částečně zastaralé, částečně nadbytečné kapacity nejprve restrukturalizovat, pak privatizovat, nebo obráceně. Zvítězila druhá varianta a nebylo to úplně dobře, ale kapacity klesly na nějakých 6 mil. tun a odvětví přežilo.

Po rozpadu federace největší hutní podnik zůstal na Slovensku – Východoslovenské železiarně Košice (VSŽ). I těm se podařilo přežít, restrukturalizovat, privatizovat a prosperovat, v současné době pod vlastnictvím americké firmy US Steel. Dokud nepřišla klimatická krize.

V červnu 2019 společnost US Steel Košice rozhodla o ukončení provozu vysoké pece č. 2 (a propuštění 2500 zaměstnanců) a tiskový mluvčí podniku Ján Bača to tehdy to zdůvodnil takto: „Podnikáme na evropském trhu, který byl zasažen dovozem ze zemí s neférovými a nerovnými podmínkami obchodování. To vše vyústilo do dodatečných nákladů, kterým čelí evropští výrobci z důvodu přísných environmentálních a klimatických politik a sociálních standardů EU, které naši konkurenti nemusejí dodržovat. Obzvláště vysoké náklady na elektrickou energii v našem kraji spolu s náklady na emisní povolenky CO₂, které za poslední rok vzrostly pětinásobně, stejně jako vyšší náklady na suroviny a současné prodejní ceny – to všechno ohrožuje naše podnikání. /…/ Směrnice EU pro systém obchodování s emisemi selhává při zabezpečování globálně rovnocenných podmínek pro průmysl EU, včetně sektoru ocelářství, který je vystaven ostré globální konkurenci, takže dokonce i nejefektivnější ocelárny v Evropě čelí výrazně vysokým nákladům vyplývajícím z nutnosti nákupu povolenek CO₂. Tyto náklady naše konkurenty z třetích zemí, masivně exportujících ocel do EU, vůbec nezatěžují.“

O necelé dva roky později, tedy v polovině letošního května, vyšla na Novinkách.cz zpráva, že na východním Slovensku hrozí definitivní konec hutní výroby. Důvodem je nutnost dekarbonizace košických železáren, což obnáší výměnu stávajících vysokých pecí za elektrické. Investice bratru za 1,5 mld. EUR (38,24 mld. Kč). Zprávu přivezl slovenský ministr financí Igor Matovič ze své nedávné návštěvy USA. „Buď se nám společnými silami podaří domluvit s U.S. Steel, že tuto investici zrealizujeme, nebo výroba oceli na východě Slovenska půjde postupně do zániku,“ citovaly Novinky slovenského ministra. Zároveň jeho úřad dodal, že pokud chce Slovensko splnit „amibciózní cíle EU“ ve snižování emisí, jiná cesta není.

US Steel vydala 13. května prohlášení, že akceptuje ambici nulové uhlíkové stopy, ovšem do roku 2030 hodlá snížit globálně své emise skleníkových plynů o 20 % (když EU se zavázala ke snížení o 55 %).

Ze zprávy Novinek vyplývá, že se Slovensku buď podaří na dekarbonizaci košických železáren získat dotaci z EU, nebo zbylých 9 tisíc zdejších zaměstnanců přijde o práci. Košický kraj je druhým nejpostiženějším co se nezaměstnanosti týče, ke konci března zde bylo bez práce 11,16 % obyvatel (na prvním místě byl sousední Prešovský kraj – 12,12 %, v celé SR byla nezaměstnanost 7,98 procenta).

Možná tomu nebudete věřit, ale košický problém už klepe i na naše dveře…