Konečně půjdeme proti proudu. Bohužel zrovna v penzích
Němečtí ekonomové doporučují razantně zvýšit hranici pro odchod do penze, a to až na 70 let. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka se ale posouvání věkové hranice chce vyhnout. Konečně jednou jdeme proti proudu. Tentokrát to ale možná nebude pro dobro věci.
Česká republika je mnohdy papežštější než papež. Dokonce často evropské direktivy promítá do svého práva tak, že výsledek je přísnější, než co chtěly dokumenty, na něž se pak odvolává. Takže by jeden mohl zvolat: hurá, jdeme svojí cestou. Je ale otázkou, zda rozumnou.
Doporučení zvyšovat věk odchodu do penze podle délky dožití už léta nabízí i OECD. Hlásí se k němu například šéf úplně první důchodové komise Vladimír Bezděk, šéfka Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová a mnozí další.
Proč to ministr vidí jinak? Po pravdě, úplně mimo jeho argument není. Upozorňuje totiž na to, že se sice dožíváme stále víc, ale druhou věcí je kvalita života ve stáří. Chce proto motivovat k práci ty, kteří na to mentálně i fyzicky mají. A nenutit lidi dle jeho vlastních slov „opotřebované“.
Jurečka chce motivovat k práci ty, kteří na to mentálně i fyzicky mají
Zní to vcelku logicky a znělo by ještě více, pokud bychom se bavili o tom, s čími přišli pro týdeník Focus zmínění němečtí ekonomové (konkrétně dva, z nichž jeden je šéfem významného institutu). A sice posunout hranici až na 70 let. Pro Německo by to nebyl tak velký skok, jako pro nás. Protože tam už rozhodli o přiznávání penzí v budoucnu až v 67 letech namísto dnešních 65 (v čemž nejsou jediní).
Přínos může mít i drobný posun
I pouhý jeden rok by ale v českých podmínkách mohl hrát určitou roli. Lidí nad 65 let věku, což je ta nejvyšší platná hranice pro osoby narozené po roce 1971, je u nás zhruba 2,15 milionu. Jejich počet skokově klesá okolo 75 roku života, a to překvapivě u mužů i žen. Přestože starších žen je násobně více.
Okolo 75. roku života je obyvatel stále okolo 95 tisíc, o rok mladších dokonce přes 120 tisíc. Komu to přijde oproti celkovému číslu dvou milionů strašně málo, nechť si prosím uvědomí, že ty dva miliony představují souhrnné číslo.
Pokud by se tedy posunula hranice odchodu do penze o jeden jediný rok, snížil by se počet těch, kteří ji pobírají o zhruba 135 tisíc. Tedy o šest procent. Jsou to velmi hrubá čísla, takzvaně počítaná přes palec. Abychom zjistili, kolik se ušetří, museli bychom počítat jednotlivé důchody ve všech věkových kategorií. Nehledě na to, že každý rok se čísla trochu mění. Také by se prodloužil o rok i počet let pobírání důchodů invalidních. Nicméně při průměrné penzi v loňském roce 17 tisíc korun, by stát v takto hrubém výpočtu ušetřil 27,5 miliardy ročně. Samozřejmě v dnešní, nebo spíš loňské hodnotě peněz.
A teď si řekněme, jestli to má smysl, když roční výdaje na penze činí přes 500 miliard. (Ještě nedávno to bylo kolem 400 miliard.) Ušetřilo by se tedy zhruba pět a půl procenta. Má to smysl?
Posun o jediný rok by snížil počet starobních důchodců o šest procent
Má, protože by zároveň přibylo peněz na příjmové straně. Tedy z odvodů na sociální pojištění. Kolik, to už by byl docela složitý výpočet, který by musel vzít v úvahu složení pracovní aktivity obyvatel, průměrné mzdy, ale také průměrné výdělky a odvody OSVČ (které k dispozici zpravidla nejsou), stropy pro pojištění atd. Samozřejmě by do toho ještě promluvily plánované „předdůchody“ a další faktory.
Na druhou stranu, změna by mohla ovlivnit i výši HDP na hlavu. Ano, někteří lidé by už práci v tomto věku nesehnali a stát by je stejně nějak podpořil. Ale významná část by si jen prodloužila aktivní život a pomohla aspoň trochu brutálně nedostatkovému trhu práce.
Použít co nejširší základnu
Chceme-li skutečně řešit nerovnováhu v penzijním systému, nestačí jen pootočit pravidla pro uznávání zásluh. Určitě stojí za to systém zjednodušit a tím i zlevnit. Zároveň je třeba hledat úspory ve výdajích a další zdroje. To lze buďto navýšením daní a odvodů, nebo rozprostřením do mnoha zdrojů. Jinými slovy, použitím co nejširší základny, aby jednotlivé změny nebyly drastické.
Do takového uvažování spadá i drobné posunutí hranice pro odchod do penze. Především proto, že na výdajové straně moc jiných možností, jak ušetřit, není. A patřilo by tam i povinné spoření. To už je ale bohužel zcela mimo politickou vůli.
