Když to, co chce Evropská unie, dělá někdo jiný nějak jinak

Evropská komise se tento týden rozhodla uvalit dodatečná cla na elektromobily z Číny ve výši až 35,3 procenta. Toto rozhodnutí zdaleka nebylo jednoznačné. Pro dodatečná cla hlasovalo deset členských států EU, včetně Francie a Itálie. Pět zemí, včetně Německa, bylo proti clům a 12 zemí, mezi nimi Česká republika, se hlasování zdrželo. K zablokování cel by bylo zapotřebí, aby se proti nim vyslovila kvalifikovaná většina 15 členů EU s 65% podílem na počtu obyvatel.

Běžná dovozní cla na dovoz zahraničních aut do EU činí 10 procent. Dodatečná dovozní cla na elektromobily byla zavedena provizorně již v červenci. Říjnové hlasování v EK tato cla potvrdila. Podle komise čínská vláda výrobu elektromobilů nedovoleně subvencuje.

Nepochybně čínská průmyslová politika a státní podpory deformují tržní prostředí a výrazně poškozují evropské podniky. Do té míry by bylo legitimní vlastní podniky chránit. Celý problém lze nahlížet také jako konflikt tržní ekonomiky s centrálně řízenou. Vždyť i největší čínská automobilka SAIC je státní. Ale tak jednoznačné to není.

Evropská unie vyhlásila jako svou ekonomickou a politickou prioritu dekarbonizaci. V pevném přesvědčení, že zbytek světa se nadšeně připojí. Část zbytku světa se nadšeně připojila, jenže jinak, než to chtěla a než to provozuje EU. A oheň, totiž drak, je na střeše.

Čínská lidová republika je dnes světovou špičkou ve výrobě udržitelných technologií a produktů, ať už se jedná o komponenty pro solární elektrárny, těžbu a zpracování potřebných surovin, nebo právě výrobu elektrických aut. Podporuje (nedovoleně) svůj tímto směrem zaměřený průmysl a díky centrálnímu řízení národního hospodářství velmi efektivně. Provozuje to už asi 20 let, přibližně od doby, kdy v roce 1997 byl podepsán Kjótský protokol, jenž je mezinárodní smlouvou k Rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách, a pak intenzivněji od roku 2015, kdy byla podepsána Pařížská dohoda, která se týká zmírňování změny klimatu, přizpůsobování se této změně a financování.

Přístup k realizaci smluv byl ale v Evropě a Číně diametrálně odlišný. Evropská unie narozdíl od ČLR svůj průmysl (dovoleně) pokutuje. Ať už jsou to emisní povolenky, nebo – právě v autoprůmyslu – kvóty na flotilové výpustě oxidu uhličitého a z toho plynoucí pokuty za výrobu emisních aut. Důsledkem jsou nezvladatelné náklady evropských průmyslových podniků, které tak svou produkci vystěhovávají mimo EU.

Nelze se divit, že Německo hlasovalo proti mimořádným dovozním clům. Obává se, že Čína podnikne odvetná opatření a o významný čínský trh by tak připravila největší německé podniky v oboru: Volkswagen, Mercedes-Benz BMW i Porsche. „Německý autoprůmysl přitom již nyní závažně upadá kvůli nezvládnuté energetické politice Německa, kvůli tamní i unijní zelené ideologii a souvisejícím přísným emisním normám či kvůli dotacím a přeregulovanosti, které umrtvují přirozené podnikatelské a inovační instinkty,“ připomíná ekonom Lukáš Kovanda ve svém komentáři na síti X. „Je přitom otázkou, do jaké míry budou cla efektivní. Čínská státní automobilka SAIC před hlasováním /v Evropské komisi/ vzkázala, že případné trvale navýšené clo do koncových cen svých aut prodávaných v EU stejně nepromítne. Místo toho ale, jak naznačuje, by mohla zlevnit, pokud by cla zvýšena nebyla.“

Evropská komise nemá nic proti dotacím, které zdejší automobilky a vlády poskytují konečným spotřebitelům do cen elektroaut. Vadí jí, že ty dotace obdrží i ti spotřebitelé, kteří kupují elektroauta jiná než evropská, protože jsou asi lepší a levnější. Pochopitelně, když jejich výrobci nemusejí platit pokuty. Vadí jí auta a autoprůmysl jako takový. Teď to jen rovná povolováním státních podpor na stavbu továren na baterky.

Nepochybně je ochrana klimatu celosvětovou záležitostí. Jen se to celosvětově musí dělat tak, jak chce evropské politbyro. Tak schválně, jestli se zbytek světa připojí?