Kdo, když ne my?
Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? To se píše na pamětní desce na Albertově a připomíná odhodlání studentů, kteří se účastnili připomínky 50. výročí uzavření vysokých škol nacisty, a celá situace se stala počátkem událostí, o nichž mluvíme jako o Sametové revoluci. Ačkoli se tento zvrat neodehrál izolovaně a bez kontextu politické situace v celé Evropě, nelze říci, že by to bylo něco malého. Naopak. Já jsem každému jednomu studentovi vděčná, že se téhle události tehdy zúčastnil. Já jsem se narodila až o tři roky později, do úplně jiného státu, také díky nim.
Děkuji i svým rodičům, kteří se těchto událostí aktivně účastnili, ačkoli se tehdy ještě neznali. Tatínek měl na komunistický režim svůj názor od chvíle, kdy byl svědkem toho, jak mu ulicí projíždějí tanky vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Viděl, jak jeho tatínek, bratr a další sousedi běží sundat názvy ulic a čehokoli, co by město identifikovalo jako Prahu. Nakonec podepsal Dva tisíce slov a byl na něho nasazený agent StB. Hrozily mu postihy za tzv. maření církevního dohledu. (Jedná se o trestný čin Maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi, lidově také „mařena“, který byl zaveden v komunistickém Československu v rámci zákonů, které podřizovaly církve přísnému státnímu dohledu. Pozn. red.)
S maminkou se poznali v Národním divadle, kde oba v té době pracovali. Od maminky mám zase tohle vyprávění: Hráli ten den (tedy 17. listopadu) v Národním, když si začali uvědomovat, že se přímo pod nimi, na Národní třídě, začíná něco dít. Stály tam naproti sobě dva davy: dav studentů a kordon ozbrojených složek. Během pauz se chodili neustále dívat z oken (Nové scény) a čekali, co se bude dít. „Podívej, vždyť je to stejně starý kluk jako ten naproti němu. Jen jeden má zbraň a druhý ne… vždyť ho začal mlátit!“ Tohle vyprávění na mě vždycky tak zapůsobilo, jak naproti sobě mohou stát vlastně bratři a být nepřáteli.
U studentů to neskončilo, byla to právě divadla, herci a umělci, kteří se stali velmi aktivními, jezdili po republice, po dalších divadlech, kde divákům sdíleli, co se dělo v Praze. Přijde mi něčím symbolické, jak moc jsou umění a divadlo důležité pro náš národ. Vždyť píseň z divadelní hry je naší hymnou a náš první porevoluční prezident byl divadelník. Vždy mě tak rozčílí, že by někdo zrušil celé umění a kulturu, protože je to „k ničemu“. Umění ani kultura tu nejsou jen pro „zábavu“ a nikdy by neměly být. Jsou důležitým hlasem, který se nezřídka účastnil zvratů v naší společnosti, Sametovou revoluci nevyjímaje. A tak jsem moc vděčná všem těm umělcům, kteří se stali součástí Sametové revoluce. Někteří se tu objevili po několika letech zákazu činnosti a přidali se k dění.
Nerada bych, aby byly události 17. listopadu zapomenuty. Skvěle na to poukázali Kaiser a Lábus ve své scénce s názvem Hodina dějepisu roku 2010, ve které je zkoušena maturantka právě z událostí 17. listopadu a žalostně neví. Mezi mladšími generacemi se i tohle stává realitou, ale ráda bych, aby tomu tak nebylo. Aby tu byli stále ti, kteří mají co vyprávět a abychom tu byli my, kteří chceme naslouchat. Od rodičů bych si toho bývala poslechla i mnohem víc, ale už tu ani jeden není. Tak mi nezbývá, než jim být vděčná za to, co mi stihli vyprávět. A za lásku ke svobodě a této zemi, která to neměla vždy úplně snadné.