Jsou investice Čechů skutečně efektivní?
Objem majetku uloženého v českých podílových fondech loni vzrostl o 218 miliard korun a dosáhl 1,411 bilionu. Devadesát procent prostředků patří fyzickým osobám, zbytek připadá na firmy, spolky a další instituce. Vyplývá to z čerstvých údajů Asociace pro kapitálový trh.
Největší příliv peněz zaznamenaly smíšené a akciové fondy, což celkem není překvapivé, když vezmeme v úvahu, že index PX pražské burzy za celý rok 2025 vzrostl přibližně o 52,6 %, což bylo jedno z největších zhodnocení za její historii. Klienti fondů logicky chtěli na tomto zhodnocení participovat, ale současně se obávali investovat individuálně – a tak volili fondy. Na první pohled pozitivní zpráva: Češi se učí investovat své úspory. Jenže při bližším pohledu se nabízí méně optimistická otázka: investují skutečně efektivně? A odpověď zní, že ne.
Kolektivní investování v Česku totiž dlouhodobě ani zdaleka nepřináší výsledky, které by odpovídaly možnostem dnešních globálních trhů. Platí to nejen pro podílové fondy, ale i pro penzijní spoření, které je rovněž formou kolektivního investování. Pravda, metodologicky teď uděláme trochu přesmyčku, protože zpráva Asociace pro kapitálový trh mluví o podílových fondech a já budu nadále mluvit o penzijních fondech. Nicméně i ty jsou typem kolektivního investování a k nim zase máme novou studii publikovanou 1. ledna 2026.
Tato studie ukazuje, že i nejdynamičtější fondy doplňkového penzijního spoření zaostaly za tržními výnosy za posledních deset let o více než 5 procentních bodů ročně. To není úplně malý rozdíl. V dlouhém horizontu znamená takový výpadek dramaticky nižší úspory na stáří. Hlavními viníky jsou vyšší poplatky a méně efektivní investiční strategie ve srovnání s indexovými či zahraničními fondy.
Podobný obrázek vykreslují i mezinárodní data. Analýzy společnosti Morningstar dlouhodobě upozorňují na to, že průměrní investoři vydělávají méně než samotné fondy, protože špatně načasují nákupy a prodeje. Za desetileté období končící rokem 2024 činil průměrný roční výnos fondů 8,2 procenta, zatímco skutečný investor získal jen 7 procent. Rozdíl 1,2 procentního bodu ročně znamená přibližně patnáctiprocentní ztrátu celkového výnosu.
A domácí čísla působí ještě hůř. Podle Partners indexů dosáhly české akciové fondy průměrného výnosu kolem 8 až 9 procent ročně, smíšené fondy 6 až 7 procent a dluhopisové sotva 2 až 3 procenta. Jde sice o kladné zhodnocení, ale ve srovnání s hlavními světovými indexy je to málo. A při pohledu na loňský výkon pražské burzy dokonce zoufale málo.
Závěr je nepříjemně jednoduchý: investoři v Česku systematicky dosahují nižších výnosů, než jaké jsou dostupné. Aktivní správa fondů navíc dlouhodobě nedokáže po započtení nákladů překonávat trhy, naopak má mnohem horší výsledky. Jinými slovy, značná část výnosu se ztrácí v poplatcích a neefektivních rozhodnutích. O to překvapivější je rychlý růst objemu majetku v podílových fondech. Češi sice investují čím dál více, ale často způsobem, který je připravuje o podstatnou část potenciálního zhodnocení. Nejde tedy spíš o iluzi finanční gramotnosti než o její skutečný rozvoj? A nebylo by náhodou pro většinu Čechů výhodné investovat úplně jinak?