Jednotná zahraniční politika EU: je to jinak, viď
Zvolání české ministryně obrany jen ukazuje, jak rozdílné musí být názory zemí sdružených v jakékoliv organizaci či unii.
Samozřejmě jde o onu slavnou výzvu k vystoupení z OSN. Čímž by se Česká republika konečně nesmazatelně zapsala do dějin. Ovšem asi ne tak, jak by si přála.
Nechme tuto smutně úsměvnou kapitolku stranou. Spíše se podívejme, jak v optice tak silných prohlášení vypadá snaha o jednotnou zahraniční politiku jakéhokoliv spolku, včetně Evropské unie. Vždyť jen pár dnů předtím šéf unijní diplomacie Josep Borrell vzkázal maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi, že jeho zemi v EU nikdo nedrží. Protože přirovnal unii ke špatné parodii na Sovětský svaz.
To je trošku o něčem jiném, nicméně trošku. Pořád se totiž ukazuje, že státy se (snad a dejme tomu) mohou shodnout na pravidlech trhu, ale v politických názorech včetně té zahraniční politiky to moc nejde. Představa, že EU bude jednou něco jako USA, je naivní. Přestože k větší integraci a posilování pravomocí na nadnárodní úrovni se ozývají volání takřka pravidelně.
státy se (snad a dejme tomu) mohou shodnout na pravidlech trhu, ale v politických názorech to moc nejde
I současný premiér Petr Fiala na jednom výrazně starším videu říká cosi v tom smyslu, že úředníci, když jejich nápady nefungují, nabízejí recept ještě tu centralizaci přitvrdit. Dnes se diskutuje opakovaně o likvidaci práva veta v radě. Ta v zásadě nečiní žádné legislativní úkony, ovšem rozhoduje o celkovém směřování mj. i zahraniční politiky. V takzvané Radě EU, kterých je několik a jedna z nich rozhodovala např. i o sankcích vůči Rusku, už platí pravidlo kvalifikované většiny.
Tlak na to, aby padla i zbývající možná použití práva veta je velký. Prý pak bude EU silnějším partnerem na mezinárodní scéně. Jenže ve většině věcí veto už neexistuje. Skutečně reálným důvodem pro jeho likvidaci asi může být, že jediný stát může unii vydírat v sobeckém zájmu a za nějakou výhodu ze strany cizí mocnosti. Proti tomu jde ale fakt, že právě a především zahraniční politika je stále výsostnou záležitostí jednotlivých zemí. A rozdíly i zájmy existují. Už jen proto, že každá země má jinou historii, nese si jiná provinění a má jiné sousedy.
každá země má jinou historii, nese si jiná provinění a má jiné sousedy
Konec konců, v Mnichově to o podstoupení Sudet taky nebylo jednoznačné. Zatímco Neville Chamberlain se vrátil do Británie okázale mávajíc mírem, Édouard Daladier přijel do Paříže víc nenápadně (v jednom z pozdějších dokumentů se prý za svou roli vysloveně styděl) a část francouzské vlády na protest proti diktátu rezignovala. Pozdější vrcholný zrádce českého národa Emanuel Moravec se vyjádřil zhruba tak, že není divu, když jsme se zajistili smlouvami s někým, kdo byl tak daleko a pro koho jsme nepředstavovali klíčový životní prostor.
Evropská unie nejsou USA, kde sice existují rozdíly mezi jednotlivými státy, ale většina Američanů se považuje za Američany. V Evropě tomu tak není. Jak upozornil například komentátor Frankfurter Allgemeine Zeitung, válka na Blízkém východě státy a instituce EU rozděluje. „Pokud jde o Izrael a Palestinu, Evropané nikdy nebyli na stejné vlně,“ napsal. Připomíná, že například Irové stáli vždy na straně Palestinců, protože také bojovali za svůj vlastní stát.
Zatímco jedni obhajují právo Izraele se bránit, jiní jej kritizují za útoky, které dopadají na nemocnice a zastavené dodávky vody (ty se později obnovily) a energie do Gazy.
Rozdíly se projevily i teď v OSN. Rezoluci vyzývající k příměří kromě České republiky nepodpořilo např. ani Rakousko, Maďarsko či Chorvatsko.
„A teď si představme podobné hlasování o tématu zahraniční politiky, tedy např. Izraeli a Palestině, v EU. Furt si někdo myslí, že vzdání se veta je dobrý nápad?“ napsal na X bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer.
Co k tomu dodat? Čím víc se ukazuje, v čem všem není unie jednotná (vzpomeňme jen na nedávné jednání o normě Euro7), tím víc slyšíme proklamací, že je a že je třeba ještě víc ji centralizovat. Nějak se mi pořád vkrádá vtip, který někdy ke konci roku 1989 vytvořil Vladimír Jiránek. To byla doba, kdy se mnozí kreslíři předháněli v tom, kdo bude na adresu bývalých funkcionářů drsnější, hrubší až vulgárnější. A Vladimír Jiránek se svým neskutečným nadhledem nakreslil automobil projíždějící davem lidí s vlajkami. Řidič pánovi na zadním sedadle jen prostě říkal: „Všechno je jinak, viď soudruhu.“ Soudruzi ale kupodivu pochopili docela rychle.
