Je to zlý. Odešel další pamětník zákazů a seznamů
Vlastně to sem ani nepatří. Taky je spousta povolanějších lidí, kteří by měli komentovat odchod frontmana Jasné páky, Hudby Praha a dalších kapel Michala Ambrože. Jenže ono to vypadá skoro příznačně. Odešel další reprezentant něčeho, co nám dnes tolik chybí.
Přesnější by bylo slovo symbol. Můžeme ale člověka, který navíc právě opustil tento svět, redukovat na symbol? To by bylo hodně neuctivé.
Loni skončil s koncertováním Vladimír Mišík a zemřel legendární bubeník Rolling Stones Charlie Watts. Teď odešel Michal Ambrož. Ačkoliv sláva těchto tří mužů je nesrovnatelná, něco je spojuje (spojovalo). Přestože vyjma krátkého Mišíkova pobytu v České národní radě nikdo z nich nevykazoval politické aktivity, stali se určitými symboly vzdoru proti establishmentu.
Stali se symboly vzpoury
Rolling Stones se staly symbolem vzpoury celé generace (byť ji možná časem nahradil spíš obchod se vzpourou). Dvě české legendy chtěly jen hrát, ale doba byla taková, že překážely. A tak je obě postihl zákaz vystupování. V textech svých písní nikdy přímo do režimu nešly. Ale vadily mu svou popularitou, vystupováním, nevázaností a kdo ví čím ještě.
Možná právě tato zkušenost se odrazila v jejich tvorbě. Texty nejedné písně nabízely přímo katarzi nepříjemných pocitů. U Mišíka mnohdy lyricky, u Ambrože natvrdo. Viz část jednoho z těch nejznámějších:
„Jako koule v kulečníku, tak se často kutálím,
nevím kdy do mě kdo vrazí, nevím, koho napálím.
Vždycky mě ta srážka bolí, jizvy sotva počítám.
Je to prostě stálej‘ pohyb vodnikud‘ a do nikam.“
Snad ještě jednoznačněji pak zní:
„Je to zlý, je to zlý,
tak jsme si už zvykli,
je to zlý.
Už se ani věřit nechce
že nám bylo dřív tak lehce
snad se nám to jenom zdálo
snad by stačilo jen málo
kdopak ví…“
Dnešní mladí by to mohli vnímat poraženecky. Ovšem i nám o generaci mladším to zní neskutečně autenticky. Naopak by nás nenapadlo se cítit unaveně, když nám bylo dvacet. Ti mladí dnes také mají svá témata a také svůj vzdor. Ale zatímco ti starší naráželi na establishment, ev. přímo politický režim, oni jsou s ním z velké části v souladu. V podstatě hlásají své Green Dealy, Black Lives Matter a diverzitu.
zatímco ti starší naráželi na establishment, mladí jsou s ním z velké části v souladu
Možná je štvou určité formy chování politiků. A vcelku sympaticky se odmítají udřít k smrti. Ale nebojují se zákazy, nevnímají žádný společenský marasmus. Naopak se jim zelený progresivismus, hyperkorektnost a další modernosti z velké části líbí. Cenzura je asi neděsí. Na rozdíl do nás. A proto si mnozí zpíváme „…zákazy pamatuju, seznamy pamatuju…“
Generace dnešních sedmdesátníků, k nimž Michal Ambrož patřil, žila buďto v souladu s režimem, nebo ve výslovném pocitu onoho marasmu. Způsob, jak se s ním vyrovnávala, bude asi pro dnešní mladé nepochopitelný.
Dobře ho ilustruje legendární scénka z údajného konkurzu na baskytaristu Jasné páky. Její pozdější skutečný a legendární baskytarista Ivan Wünsch (mimochodem autor legendárního textu k Mišíkově Špejchar blues) na něj měl přijít se slovy: „Já na basu neumím, ale zato jsem přinesl lahváče.“ Autentičnost této legendy trochu zpochybňují prameny, podle nichž hrál Wünsch už předtím v jiných kapelách. Ale ukazuje na určitou pospolitost, na specifickou skupinovou dynamiku, typickou pro tu dobu.
„Já sice na basu neumím, ale zato jsem přinesl lahváče“
Zmíněná slova o zákazech a seznamech jsou citátem z písně Jaromíra Nohavici. Nevím, jak se na jeho medaili od Putina a nejasný postoj k útoku na Ukrajinu díval právě Michal Ambrož. Ten po anexi Krymu poslal spolu s Petrem Vášou diktátorovi jasný vzkaz v podobě asi největší pecky z celé historie kapely – Pal vocuď hajzle.
Třeba až těm dnešním mladíkům, kteří jezdí do škol v autech a ve dvaceti obletěli půlku světa, bude 50 nebo 60, budou taky hrdě vzpomínat. Třeba na ty, co poklekávali před fotbalovými zápasy. Nebo zaváděli první nebinární záchody. Třeba… Ale nám tu Michal Ambrož bude zatraceně chybět. Lidé jako on jsou součástí naší paměti a připomínkou toho zlého, co se možná vrací, a co mnohým vůbec nevadí. Takže to sem snad patří.
