Jak velká je naše zodpovědnost za brněnskou tragédii?
Ještě to s námi není tak špatné. Brněnská tragédie s osmi oběťmi vyvolala víc soucitu než odsudků. Leckdo z ní ale viní i politiky. Proč?
Jen pro ty, kterým tato informace unikla – v noci na čtvrtek Brně vzplálo a téměř shořeno 12 stavebních buněk, pravděpodobně určených k likvidaci. Při požáru bohužel zahynulo osm lidí, kteří se v nich ukrývali. Pravděpodobně šlo tedy o bezdomovce, i když zatím tato informace není stoprocentně potvrzená.
Kupodivu se v diskusích objevuje víc soucitu než názorů typu: „Můžou si za to sami, kdyby pracovali, mají kde bydlet.“ Pánbůh zaplať. Speciální skupinu ohlasů ale tvoří i obvinění na adresu města, které podle některých lidí udělalo málo proto, aby bezdomovci už nebyli bezdomovci a nekončili na ulici.
Osm zmařených životů
„Selhali jsme, 8 zmařených lidských životů, protože náš stát neumí pomoct těm, kdo se dostanou do potíží. Kolik ještě lidí zemře, než budeme společností, co nabídne pomoc místo nenávisti a opovržení? Potřebujeme Housing first, více financí do sociální práce a cílené pomoci,“ napsala na Twitteru radní Jihomoravského kraje pro sociální a rodinnou politiku za Pirátskou stranu Jana Leitnerová.
Právě tady asi mnozí politici ale narazí. Jak na tvrdé jádro lidí, kteří chtějí odměnu za to, že se chovají podle předpisů, případně rovnou chtějí vládu pevné ruky a opak pro ty ostatní. Tak možná i na ty, co se zeptají: „Sakra, a kdo pomáhá mě? Celý život makám, proč má dostat bydlení někdo, kdo nic nedělá?“ Z pohledu člověka uvažující ještě trochu jinak se k tomu přidá otázka z druhé strany. Má společnost právo říkat lidem, jak mají žít? Vždyť někdo chce být bezdomovec. Nebo závislý na drogách, alkoholik…
Pokusy říkat lidem, jak mají správně žít, už tady byly. Snažil se o to nejeden režim, přičemž minimálně se dvěma z nich, a ještě s mocí církve má tato země poměrně silnou a tragickou zkušenost. Bohužel se zdá, že v poslední době se Evropa snaží tyto přístupy napodobovat. Opět někdo ví, co je pro nás nejlepší, a bude se nám to pokoušet vnutit i proti naší vůli.
Pokusy říkat lidem, jak mají správně žít, už tady byly
Je tu ale samozřejmě i ona otázka, proč má stát pomáhat lidem, kteří se téměř nesnaží nic zvládnout vlastními silami. Vysvětluje se to opravdu velmi špatně. Aby to člověk přijal, asi nezbývá než si uvědomit, že nikdo o svém osudu nerozhoduje zcela a úplně sám. Všichni jsme definováni zřejmě geneticky, ale určitě sociálně. Někdo chce být bezdomovcem, jiný do toho spadne, ani neví jak. Zvláště lidé pracující například s drogově závislými by mohli vyprávět, co mají jejich klienti většinou za sebou.
Vykašlat se na lidi na dně znamená vyloučit je svým způsobem ze společnosti. Ale společnost tvoříme všichni. Určitě není na místě, aby zajištěný a pracující jedinec byl skoro penalizován za to, že se nemá špatně. A ten, komu se nedaří, velkoryse podporován. (V USA se už v 90. letech říkalo, že bílý heterosexuál ze střední třídy je v podstatě v háji.) Ale minimální podpora svůj smysl má.
Finsko už v roce 2020 konstatovalo razantní snížení počtu bezdomovců. Projekt Housing first, kdy nabídlo lidem bez domova ubytování bez konkrétních podmínek (jako třeba abstinence, zaměstnání apod.), přivedlo z ulice do bytů 4 z 5 postižených.
Finsko vrátilo do bytů 4 z 5 bezdomovců
„Bezdomovci se nájemní smlouvou mění v nájemníky. Musí také platit nájem a provozní náklady. Sociální pracovníci, kteří mají kanceláře v obytných domech, pomáhají s finančními záležitostmi, jako jsou žádosti o sociální dávky,“ uvedl článek z roku 2020 na webu scoop.me. Jde o obrácený koncept, než jaký by asi byl blízký našemu většinovému uvažování. Namísto – přestaň pít nebo brát drogy, najdi si zaměstnání a když uvidíme, že sekáš latinu, tak tě podpoříme – nabízí: tady máš byt, ať se můžeš odrazit.
Přijmout to, když někdo nemá na splátku hypotéky, přestože dře jako kůň, je docela těžké. Nikoho do toho nelze nutit. A je navíc fakt, že určitou část lidí stejně nezachráníte. Určitě ne proti jejich vůli. Je pak na místě v případě tragédií šetřit, jak se kdo provinil proti požárním a jiným předpisům. Tam asi naše zodpovědnost končí. A nezbývá než doufat, že oběti dřív ztratily vědomí díky kouři, než pocítili bolest z plamenů. Za celkový podíl bezdomovectví ve společnosti už ale asi nějakou zodpovědnost máme.
