Fotbal je stále ještě v pořádku. Například v metru

Posledními zápasy tuto sobotu a neděli skončí v Kataru mistrovství věta ve fotbale. Jedno z nejpodivnějších, jaké se kdy konalo. Také se bude jistě ještě dlouho probírat. Na úrovni hospodské i nejvyšší odborné. Nejen po stránce sportovních výkonů a překvapení. Také po stránce peněz, korupce, lidských práv a politiky ve sportu. To vše fotbalová organizace FIFA a pořadatel mistrovství Katar nepřinesli, to vše už ve sportu bylo. Jen to ukázali.

Co ještě? Fotbal jako sport, přátelství, porozumění, respekt? Nebo nacionalismus a nesnášenlivost? Ne na hřišti. Mezi fanoušky. Násilí v ulicích evropských měst, narozdíl například od marokánských. Globalizace, emigrace, imigrace? Probral se jeden televizní divák v hospodě: „Kdo dal gól, Anglán?“ Spolustolovník mu odpověděl: „Anglán to nebyl, ale Anglie teď vede.“

Sociologové by vysvětlili, že sportovní utkání je zástupný konflikt. Je užitečný tím, že dá prostor pro uvolnění frustrací či jiných emocí a nedojde pak ke konfliktu skutečnému. Dodal bych k tomu tiše, že také ukáže emoce a vztahy skutečně prožívané, jen jindy potlačované zákony, konvencemi nebo jinými společenskými okolnostmi. Neuklidňuje mne to.

Autentických zážitků přímo sportovních ovšem byla přehršel. Například sledovat večer v jednom zpravodajském pořadu zároveň sestřihy fotbalových zápasů mundialu a světového poháru v klasickém lyžování se rozhodně nepřihodí hned tak někdy.

Nejsem fotbalový fanoušek, ani znalec týmů a hráčů. A přece jsem se jím na několik týdnů stal, tomu se nedalo uniknout. Také proč bych unikal… Asi podobně, jako jedna starší dáma v pražském metru. V šedém kabátku, který jistě nebyl z letošní kolekce, na hlavě klobouček, kokrhel jako od Vrzáče. Posadila se na lavici proti mně, vedle takového chlápka, frajírka… jak ho popsat? Zkrátka fakt hustej týpek, snad kolem třicítky. Sledoval urputně displej svého mobilního telefonu, což v metru dělá většina cestujících. Někdy si krátím dobu jízdy počítáním mobilistů v dohledu. Čtyři ze šesti, devět z dvanácti, tak nějak to zpravidla vychází.

Tentokrát jsem byl na rozpacích, zda onu starší dámu zahrnout nebo nezahrnout mezi mobilisty. Ona přístroj žádný neměla, tedy ne v ruce. Ale neodolatelně švenkovala očima na ten chlápkův. Až se osmělila, otočila k němu tvář a řekla nahlas: „To je Argentina, viďte?“ Mladík zaznamenal, že byl osloven, vyšrouboval si z ucha špuntík a povídá: „Cože, paní?“ „Argentina hraje, žejo?“ zopakovala dáma. „Já to poznala podle dresů!“ dodala hrdě. Chlap přisvědčil, totiž souhlasně zamumlal. „Vyhrávají jedna nula,“ utrousil ještě. Pak si ucho zase zašpuntoval a svůj mobilní telefon pootočil, aby do něj babička také pohodlně viděla. Tak se spolu dívali na fotbal, asi fandil každý někomu jinému, soudě podle výrazů tváří, ale bylo jim snad trochu lépe, spolu na té lavici v metru.

Tady byl fotbal v naprostém pořádku. Tím, čím býval a stále je. A já mohl s klidem v duši vystoupit.

P.S. V neděli budu fandit Francii, milá paní.