Filmy nebo průmysl? Začala to sladká Francie a snad se k nám i vrací
Obliba Francie (jen namátkově si připomeňme zámky na Loiře, Louvre či Eiffelovku v Paříži anebo Mont Saint Michel v Normandii) u nás stále trvá, a to i přes ostrý nástup amerikanizace v tomto 21.století. Nejenom v kultuře. Holt už to není jako za první republiky, kdy se i řada úředních publikací tiskla dvojjazyčně, tedy v češtině a francouzštině.
Necháme-li stranou cestování, které je nejlepším prostředkem k poznání Francie, přiblíží nám zemi nejvíce kultura, a to zejména filmy. Pojďme se tedy podívat jak to bylo s francouzskými filmy v našich biografech či kinech v běhu času.
Většině čtenářůasi nemusíme připomínat, že to byla právě Francie, kde vznikl film, a rovněž, že Francie byla první filmovou velmocí, než ji o prvenství připravila světová válka (uveďme si alespoň tři známé pojmy: bratři Lumierové, Geoges Méliés a dodnes ve filmové branži působící firma Pathé). Francouzské filmy také v době před 1. světovou válkou a na jejím počátku ovládaly plátna tehdejších biografů v Evropě a ve světě. Samozřejmě nejinak tomu bylo i v Rakousku-Uhersku. I zde naše prababičky či spíše praprababičky s napětím sledovaly především francouzské filmy, doplňované filmy italskými, dánskými a dalšími. Mezi tehdejšími velkofilmy, čerpajícími inspiraci zejména v literatuře a divadle, bylo možné nalézt např. tituly Dítě Paříže, Hrabě Monte Christo, Fantomas, filmy vycházející z tvorby Victora Huga, jako např. Bídníci nebo i příběhy z Lidské komedie Honoré de Balzaca, či Zabiják Emila Zoly.
K ústupu francouzských filmů ve prospěch Ameriky docházelo v průběhu války a hlavně po jejím skončení. Jak tomu bylo u nás? Po vzniku republiky z počátku ještě převažovaly německé filmy, tvořily asi čtvrtinu repertoáru. Na první místo ale rychle nastoupily filmy americké, ve 20. letech se jednalo asi polovinu všech filmů. Francouzské filmy s podílem blížícím se 10 procentům jsou na místě třetím.
A co mohli naši předci v již zvukových třicátých letech shlédnout? Tak jak se stávalo, obvyklé převažovaly komedie a mírně lechtivé filmy (Bludičky z Paříže, Hřích jedné noci), nechyběly samozřejmě filmy historické (Orlík, vévoda zákupský) a časté byly i filmy významné svým námětem: Paní Bovaryová režiséra J. Renoira.., muzikály Ať žije svoboda R. Claira, nebo ZuZu s Josephinou Bakerovou a Jeanem Gabinem či Román podvodníka, klasická komedie se Sachou Guitry, zařazený do knihy 1001 filmů, které musíte vidět než umřete. I ve 30. letech si francouzské filmy udržely třetí místo v pořadí cizích filmů za americkými a německými.
Francouzské filmy až na výjimky zmizely z biografů za okupace. Ve specifických letech „třetí republiky“ dosáhl počet francouzských filmů až pětiny všech, a bylo možné vidět např. další zpracování Hraběte Monte Christa, Hrbáče, ale také filmy Člověk bestie s Jeanem Gabinem nebo stále natáčenou pohádku Kráska a zvíře zde už s Jeanem Maraisem.
V 50. letech, zejména v první polovině, tvoří základ repertoáru kin sovětské (ruské) a české filmy a západní filmy nejsou prakticky uváděny. Francouzských filmů je v roce vždy jen kolem 4 titulů. Jmenovat můžeme uvést Ruy Blase podle V. Huga opět s J. Maraisem, dva filmy s Gerardem Philipem Ďáblova krása a Fanfán Tulipán a další zpracování Tří mušketýrů.
Ke změně dochází od poloviny 50. let, kdy malý zájem diváků, tedy klesající návštěvnost a mírné uvolňování režimu, vede k tomu, že se začínají uvádět i západní filmy. Samozřejmě to nejsou americké, ale přednost dostávají filmy francouzské. Mají několik výhod: jsou evropské, mají v té době hvězdné herce a velmi pestrý výběr námětů. Dominuje zde např. J. Marais v dodnes v televizi uváděném Hrbáči nebo v Hraběti Monte Christo, nechybí zde ani G. Philipe ve např. ve filmech Červený a černý či Velké manévry (zde i sexy hvězda Brigitte Bardot). V tomto období byl natočen i její kultovní film, jenž odstartoval její filmovou kariéru, A bůh stvořil ženu.
Boom francouzských filmů na plátnech našich kin pokračoval dále. V šedesátých letech to je Angelika v několika různých dílech a asi nejoblíbenější adaptace Tří mušketýrů s Gerardem Barrayem. V 70. letech nesmíme již opomenout Jeana Paula Belmonda (Zvíře, Policajt nebo rošták), ani Alaina Delona (Sicilský,klan, Povídka o policajtovi), komedie s variacemi Četníka (Louis de Funes) nebo filmy Pierra Richarda.(Hořčice mi stoupá do nosu, Velký blondýn s černou botou). Citované hvězdy, ale i další, nás oslovují i v 80. letech (Veselé velikonoce, Zelnačka, Kopyto). Ke zlomu dochází na počátku 90. let, kdy do kin vtrhl americký film, který devadesátiprocentním podílem na tuzemských premiérách převálcoval nejenom francouzské filmy, ale dokonce i české.
Francouzské filmy se nyní objevují spíše jako solitéry. Z devadesátých let můžeme připomenout Asterix a Obelix s Gerardem Depardieuem. Film má řadu pokračování a relativně hodně diváků. Na začátku tohoto století zazářila v kinech Amélie z Montmartru s Audrey Tautou. Připomenout lze i filmy Edith Piaf, Mikulášovy patálie, Nedotknutelní a vyzobávat by šly i další. Nutno však říci, že podíl uváděných francouzských filmů na všech se od roku 2000 pohybuje kolem 2 procent a jen výjimečně překračuje hranici tří. Doba francouzských komedií ze šedesátých až osmdesátých let s jmenovanými hvězdami je pryč (ty nyní můžeme sledovat, dá se říci opakovaně, na televizních kanálech). Ale podle řady kritiků francouzské komedie chytají druhý dech.
Námět jedné ze zdařilých komedií, film bylo možné vidět i v našich kinech, si pro zajímavost uveďme. Jmenuje Sestry v sedle a pojednává o pětici mírně střelených jeptiškách, které chtějí vyhrát finanční odměnu v cyklistickém závodu na rekonstrukci zchátralého hospice. Zádrhel plodící řadu komických situací je ale v tom, že ani jedna neumí jezdit na kole. Francouzské komedie staré přes čtyřicet let byly asi lepší, ale Sestry v sedle spolu s dalšími, jako jsou např. Alibi na klíč a pokračování Alibi na klíč: Den D, nebo Nová hračka (francouzský remake Hračky P. Richarda) napovídají, že se blýská na lepší časy. Nakonec to i naznačuje i nedávno do kin uvedený další Hrabě Monte Christo. Tato už více než dvacátá adaptace románu starého přes 120 let má zatím u diváků úspěch.