Evropu čeká další boj s Trumpem. Celní dohoda selže, tvrdí WirtschaftsWoche
Zcela bez obalu to napsal německý ekonomický web. Donald Trump totiž tento týden opět vyslal signál, že si celní dohodu vyloží po svém.
Musí to být neskutečně vysilující. Asi jako když hrajete tenis proti někomu, kdo vám vrací míčky jak zeď. Pořád dokola, pořád zpátky. Ať hrajete ven z kurtu, dlouhé, krátké, prudké, přesné, vždycky se to vrátí zpátky. Nebo jako když vám alkoholik každý den slibuje, že od zítřka opravdu, ale už opravdu přestane pít.
Je až s podivem, jak málo se média této události věnují. Americký prezident během posledních dnů začal vysílat signály (tedy otevřeně říkat), že si celní dohodu s Evropou vysvětlí po svém. A protože řada zdejších výrobků obsahuje produkty ocelářství, tak na ně vlastně neplatí 15% clo, ale vyšší. Má jít o stovky hlavně strojírenských produktů. Jo a taky se pěkně naštve, pokud americké IT firmy nedostanou výjimky z regulace.
A tak, zatímco Evropská unie právě zahájila proces ke snížení některých cel na americké výrobky, Trump v podstatě pozastavuje celní dohodu. I když tomu třeba říká jinak. „Strategie EU spočívající v ústupcích byla marná,“ napsal komentátor prestižního německého webu. To ani nemusel, to víme. Horší je jedna z dalších vět: „Především nejnovější washingtonská střela z trhu ukazuje, že dohody s Trumpem nestojí ani za papír, na kterém jsou napsány.“
Ano, je to tak. Současný americký prezident se nehodlá nechat omezovat ani zákony, ani dohodami… Klidně si řekne, že v Washingtonu D.C. bude chtít administrativa za každou vraždu trest smrti, a je mu jedno, že existují nějaké zákony, že existuje soud a porota. Pravda, on řekl, že bude chtít, ne že se tak stane. Ale stejně je to neskutečná intervence do soudního systému.
Klidně hrozí odvoláním šéfa centrální banky kvůli úrovni úrokových sazeb, a nakonec zaútočí na členku měnového výboru. Možná tam nějaké příčiny jsou, ale zapadá to do systému: všechno destabilizuju a pak zvítězím. Vzpomeňme jen na neomalená prohlášení ke Grónsku.
I když jednat s někým takovým musí být neskutečně těžké, je jasné, že strategie „udělám všechno co chce, jen ať je klid“ nezafungovala. Evropa by měla změnit strategii i vyjednavače. To první je ale neskutečně složité, protože se šílenci se opravdu jedná extrémně složitě. To druhé se nestane, protože ve velkých strukturách jde často o jiné věci než výsledek. Nebo se to aspoň nestane hned.
V rétorické rovině se do čela odporu proti politice ústupků postavila Francie s prezidentem i premiérem. První z nich asi ještě chvíli ve svém křesle zůstane, druhý spíš ne. Emmanuelu Macronovi doma hoří půda pod nohama a německý kancléř Firedrich Merz se také netěší velké popularitě. A tak i když oba dva obnovili politiku vzájemných jednání dvou lídrů v unii, mají pořád dost rozporů (třeba o dohodu Mercosur) a hlavně dost starostí doma.
Nejkonzistentněji z lídrů velkých zemí působí nakonec italská premiérka Meloniová. Jenže ta to zatím chtěla zkoušet spíš po dobrém. Nějaké dobré zprávy? Bohužel, snad časem.