Dotacemi se získává politická podpora, nikoliv řešení problému
Tak už ta vymoženost dorazila i k nám. Typicky v době, kdy jiné státy od ní upouštějí. Dotaci na automobily s alternativním pohonem by mohli fasovat i občané. Zatím je dostupná jen firmám a veřejné správě. Dotaci by měl sanovat evropský sociální fond pro klimatická opatření, oznámil nedávno ministr Marian Jurečka.
Řekněme hned v úvodu, že je to politika velmi hrubého zrna. Podporovat z veřejných peněz nákup nového osobního automobilu není a nikdy nebylo sociální opatření. Vyjma pomoci osobám invalidním, které se bez auta tak říkajíc nehnou z místa. Tato pomoc ale už funguje léta a platí pro ni pravidlo, že invalida dostane příspěvek na auto nejlevnější na trhu. Což auto elektrické není a ani v roce 2025, odkdy by se mohl sociální fond EU otevřít, nebude.
Úvaha vládního ministra o takové dotaci je učebnicový příklad veřejné volby. Je zde mnoho natažených rukou, mnohé z nich jsou jistě potřebné až zoufalé. Pořádají se veřejné sbírky a do schránek lidem chodí dopisy od nejrůznějších spolků a neziskových organizací s prosbami o pomoc pro toho či onoho: na nákup kompenzačních pomůcek, na náročný rehabilitační program, na provoz dobročinného sociálního zařízení… však ty dopisy dostáváte také. Možná je dostávají i ministři, ale vyhovět jednomu (člověku, organizaci) nepřináší politikovi žádné výhody. Ani když vyhoví soukromě, jako pan Jurečka, ani když vyhoví za organizaci, jako ministr práce a sociálních věcí a nyní také jako ministr životního prostředí. Kritériem je vyhovět co nejvíce žadatelům naráz, aby se získala veřejná (voličská) podpora, ať už žádají o cokoliv. Druhou variantou (nikoliv poslední) je, že se s ministrem sejde silná podnikatelská loby, v tomto případě automobilového průmyslu, a vysvětlí mu, že o elektroauta není takový zájem, jaký by potřebovali, že v roce 2035 se jim stejně zakáže vyrábět auta se spalovacími motory a že by se na nezájem o elektrovozy zhroutilo největší a nejvýznamnější odvětví zdejší ekonomiky, což si pan ministr jistě nevezme na triko. Aby z toho „brífinku“ nebyl pan ministr tolik vyděšený, poznamená se také, že jde o udržení ziskovosti odvětví, což by se mohlo promítnout do nějaké té podpory jeho politické strany.
Veronika nemá loby
Čtrnáctiletá Veronika, od narození nevidomá, nechodí, nemluví, zcela závislá na pomoci druhých (abych citoval z jednoho z obdržených dopisů), která nutně potřebuje vertikalizační stojan k nácviku chůze, žádnou takovou loby nemá. Se žádným ministrem se nejspíše ona ani její rodiče nikdy nesejdou.
Podobně postižení lidé, osoby se změněnou pracovní schopností a těžcí invalidé se naopak povinně pravidelně setkávají s revizními lékaři, kteří jim přiznávají nebo nepřiznávají důchody, příspěvky na ošetřovatele, na zdravotní pomůcky, na rehabilitace nebo lázně. Ti by mohli vyprávět pozoruhodné příběhy o sociální politice státu. Jak je individuální, opatrná, aby se snad nezneužívalo… Tento příměr, připusťme drsný a manipulativní, dobře objasňuje rozdíl mezi sociálním opatřením a státní podporou soukromému podnikání pod sociálním pláštíkem. A nutí vznést základní otázku, citovanou tak často tolika aktivisty: je dotace na nákup elektroaut skutečně ta sociálně spravedlivá transformace k bezuhlíkaté ekonomice? Platí, že při ní „nikdo nesmí být opomenut“, nebo naopak budou opomenuti všichni, kdo na nové auto nemají ani s dotací, což je zatím většina populace? Zpět k ekonomice: Žádný ministr by z podpory Veronice nic neměl. Také celkem správně zauvažuje, že ani veřejnost by nic moc nezískala. Veřejná volba proto padne na elektroauta.
Podle stejné ekonomické teorie veřejné volby proběhla nedávno celosvětová konference o klimatu COP27. Zazněly v jejím průběhu „ambiciozní“ závazky ke snížení výpustě oxidu uhličitého od vyspělých zemí, ale žádné závazky či projekty k energetické či ekonomické transformaci nezazněly od zemí ostatních, jichž je většina a od nichž také většina skleníkových plynů vyplývá. Konference se protáhla proti plánu o dva dny, během nichž se neprojednávaly žádné projekty rozvojových zemí na kompenzaci důsledků globálního oteplování, ale diskutovalo se o založení a dotacích do fondu na cosi takového snad někdy v budoucnu.
Summit COP27 neřešil klima. Summit byla jen monumentální lobystická akce
Světový summit OSN neřešil otázky zásadní, zda CO2 skutečně planetární klima ničí a za nárůst množství plynu je důsledkem lidské činnosti, případně do jaké míry. Zda meteorologických extrémních jevů je skutečně více nebo méně, atd… Nedošlo ani na otázky, jestli bouře, sucha, záplavy aj. jsou skutečně důsledkem oteplování a jestli způsobeným škodám nebylo možné předejít.
Summit byla jen monumentální lobystická akce. Za zařazení fondu pro krytí ztrát a škod na oficiální program summitu bojovaly rozvojové země převážně z Asie, Afriky, Latinské Ameriky, Karibiku a jižního Tichomoří. Tyto země také vedly neúnavnou nátlakovou kampaň s tím, že na klimatické krizi mají jen malý podíl. Dávaly najevo, že summit konaný na africkém kontinentu, který by skončil bez řešení ztrát a škod, by byl považován za morální selhání, napsal deník The New York Times. Do čela žadatelů se postavil Pákistán. „V Pákistánu trvá nebezpečí teroristických útoků, únosů cizinců a sektářského násilí. MZV doporučuje dbát během pobytu maximální opatrnosti, vyhýbat se větším shromážděním včetně politických a náboženských demonstrací. MZV nedoporučuje cestovat do provincií Balúčistán a Chajbar Pachtúnchvá, na území Gilgit-Baltistán, do Pákistánem spravované části Kašmíru a do bezprostředního okolí hranice s Indií s výjimkou hraničního přechodu Wagah-Atari,“ píše se na oficiálních stránkách ministerstva zahraničních věcí. Nelze se dopátrat zpráv o tom, kolik protipovodňových zábran bylo v zemi postaveno, jak tam funguje informační a varovný systém, nebo jestli se podařilo na místním potoce postavit alespoň tři jezy. Nebo postavit a vybavit základní školu. Podobně bychom mohli popisovat většinu rozvojových zemí, které vytvoření fondu požadují.
Při rozhodování politiků podle veřejné volby se největším poraženým stává daňový poplatník
Za škody prostě může Západ, který teď bude posílat 300 miliard dolarů ročně do zemí třetího světa, které si samy nedovedou ani postavit vodovod, natož si vládnout. Západ na to šel – opět veřejná volba – protože musel ukázat a dokázat, že proti tomu, čím už 30 let straší, také něco dělá. Svým požadavkem se rozvojové země trefily do aktuálního filosofického kursu bohatého Západu, jehož vůdci z konference COP27 přivezli svým ekologistům a protestující mládeži jasný důkaz své péče o klima a o sociálním cítění. O tom se povedou dlouhé televizní debaty, v nichž si politik získá mnohem větší popularitu, než kdyby zemědělský inženýr rozváděl cosi o řešení problému se závlahami pšeničných polí v subsaharské Africe.
Při rozhodování politiků tímto způsobem se největším poraženým stává daňový poplatník. Zatímco příjemci dotací a podpor jsou zarytými obhájci svých výhod, daňový poplatník si mnohdy ani nevšimne, že se mu třeba i nepatrně zvýšily jeho celoživotní daně, že došlo k poklesu ekonomické aktivity, nebo že si musel připlatit na koupi nějakého zboží či služby. Tedy – u těch elektroaut si toho všimne hned. V případě fondu pro rozvojové země ještě chvilku potrvá, než pochopí, že nejde ani o lidskost, ani o sociální program, dokonce ani o klima, ale jen o jeho peníze.
