Daň z internetu je výmysl postavený na dojmech
Zvýšení poplatků (licence) za přijímání programu veřejnoprávní televize a rozhlasu by samo o sobě nevzbudilo takový rozruch, kdyby příslušný vládní návrh nezapadl do dlouhé řady zvyšování daní, ale především, kdyby nepostihoval všechna zařízení, která jsou schopna příslušný signál přijímat. Tedy také počítače a chytré telefony v domácnostech a ve všech podnicích s více než 25 zaměstnanci.
Licence za příjem tvorby z veřejnoprávních sdělovacích prostředků historicky mají své opodstatnění. Bývala to exkluzivní záležitost, velice nákladná co do tvorby, potřebného zařízení i šíření signálů. To se změnilo ke konci minulého století, kdy se do této výsostně státní (jednak technicky, jednak uměle zákonem udržované) výjimečnosti vřadily soukromé stanice. Dnes už se může vřadit kdokoliv, kdo si za 700 Kč zakoupí kamerku a stane se tvůrcem. Svůj obsah šíří po internetu. Zelení energetici by řekli, že došlo k demokratizaci.
Ale podobně, jako se mýlí tito zelenoenergetičtí experti, mýlí se také vláda. Ve sdělovacích prostředcích nedošlo k demokratizaci, ale k byznysyzaci. Soukromé podnikání se nejprve vlilo do veřejnoprávního monopolu. Nyní se veřejnoprávní instituce snaží vniknout do soukromého podnikání. A to je problém.
Licenční poplatky za veřejnoprávní média mají stále své opodstatnění. Je to jediný sdělovací prostředek, nad kterým bdí cosi jako veřejná kontrola. Tu jiná soukromá média nemají, kromě komerčních, hlavně sledovanosti. Svým způsobem je to nutí k objektivitě a přinejmenším ve zprávách ke srozumitelnému a vícestrannému vyjadřování, ale s rozmanitostí ostatního programu a zásahy cílových skupin už je to slabší. Pohled do programů televizí v novinách dává jasný obrázek, jak to „tam“ chodí. Řekněme také, že veřejnoprávní sdělovací prostředky, až na několik úletů, ještě udržují kulturní úroveň estetickou a jazykovou. I za to jim náleží podpora.
Jenže vlastní tvorba programu a šíření po internetu je výsostně soukromý podnik. Následná snaha o jeho zestátnění je úkrok zcela mimo. Navzdory vší tuzemské drahotě příjem internetu a „neomezená data“ jsou k mání stále snáze. Takže včetně „dat“ ze státních televizí a rozhlasu, které ale zcela po své vůli a dobrovolně do tohoto obchodu vstoupily. Teď se proti tomu snaží bojovat.
Není to ještě tak dávno, co se zaváděla elektronická evidence tržeb (EET) a povinné datové schránky pro podniky i podnikatele. Už se to trochu zmírnilo, ale v podstatě tehdy stát zákonem obdařil firmy a občany povinností vlastnit a provozovat zařízení, počítač nebo chytrý telefon, s připojením na internet. Aniž by v celém našem právním řádu existoval jediný paragraf, jediný odstavec o tom, že povinnost takové zařízení pořídit a provozovat pro dotčené subjekty existuje. Nyní přichází s návrhem tato zařízení dodanit prostřednictvím televizních a rozhlasových poplatků. Už jenom to je střet zájmů jako hrom.
Není zvykem Světa hospodářství někomu diktovat nějaká řešení, ale s dovolením… Nechť zůstávají licenční poplatky, třeba i zvýšené, pro majitele televizí a rádií. S přimhouřením rozumu bychom to mohli chápat tak, že tyto přijímače jsou právě k tomuto určené, že předjímají záměr uživatele příslušný program získávat a s největší pravděpodobností to bude i program veřejnoprávní, protože ještě stále v mnoha ohledech nad svými komerčními konkurenty vyčnívá. Odměnou za to je prý omezení reklam, i když se to obchází… Ale do soukromého provozu internetového, nechť veřejnoprávní média vstupují komerčně. Příjemce si na příslušném zařízení buď předplatí program bez reklam, on sám a dobrovolně, nebo reklamy obdrží. Technologicky to snad není problém zařídit. Dokonce by se mohlo jednat o reklamy personalizované podle zájmů a životních potřeb sledovačů, za které inzerenti platí více. Takže věrný divák kriminálních seriálů může dostávat nabídky na nákup zbraní, střeliva, útočných nožů a maskáčů… ale to je zase jiný příběh.
Podle údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ) z roku 2022 (zveřejněných letos v říjnu) je v Česku registrováno 1 291 474 podniků. V nich pracovalo něco málo přes 4 miliony zaměstnanců. Podniků s přístupem na internet bylo 97 %, s přístupem na mobilní sítě 84 procenta. V práci přístup na internet měla 54 % zaměstnanců, přístup prostřednictvím přenosného zařízení 35 procent. Ti zaměstnanci, to jsou včetně řidičů, pokladních v samoobsluhách, skladníci, zdravotní sestry, učitelé a mnoho dalších, kteří nemají na práci nic lepšího, než přes mobil sledovat veřejnoprávní televizi. Firmy z 250 a více zaměstnanci za ně podle návrhu zaplatí ročně 180 tisíc za televizi a 66 tisíc za rozhlas. Tak ještě uvidíme, jestli to projde.
