Císařovi co je císařovo, ale už nic navíc

Ilustrační foto: Andrew Martin z Pixabay

Národ je znepokojen zprávami, jak mu porostou daně. Z přidané hodnoty, tedy nákupu zboží, z příjmu, z nemovitosti, a nejspíše také z topení a svícení, tedy z bydlení. Také z pohybu, tedy dopravy. Totiž že se rozšíří povinnost nakupovat emisní povolenky. Zvláště to slovo „povolenky“ probouzí odboj. Je od státu morální, že si k něčemu tak přirozenému a k životu nutnému, musí občan od státu pořizovat „povolení“? 

Vybírání daní je zvykem tak starým, jako státní útvar. Údržba a ochrana státu nikdy nebyly zadarmo. Bývalo ale také mnohem jednodušší. Dnes se daň schovává za pojmy jako povolenky, pojištění, poplatek, aj.  

Výběr daní stál za narozením Ježíše Krista. Konalo se tehdy sčítání lidu, aby Řím mohl správně vybírat daně. Proto Josef s Marií putovali do Betléma, proto se Ježíš narodil ve chlévě. Když se Ježíše později, už jako dospělého člověka a proslulého kazatele ptali provokatéři, zda je správné platit daně, vypůjčil si minci, obrátil ji portrétem římského císaře Augusta nahoru a řekl: „Odevzdejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Božího“. Nejen že nekázal proti daním. Nekázal ani proti Římu, nevyzýval k národnímu povstání. Nevyhrožoval koncem světa ani věčným zatracením. Byl divnej. Ale krmil a léčil chudé, měli ho rádi.

Augustus si na výběru daní dal záležet. Obyvatelstvu provincií, mezi které patřila i Judea, sice zvýšil daně, ale zároveň to znamenalo úlevu ve srovnání s předchozím obdobím, neboť předepsané dávky již nemohly být svévolně zvyšovány. Výnos z císařských provincií byl spravován císařem, resp. jím pověřeným úředníkem. Císařské úřední finance se tak začaly oddělovat od státní pokladny, čímž se vytvořil základ pro vznik císařské úřední pokladny (fiscus).

Dnes císařové rozhodují, jak lidé mají žít. Nechávají si za to dobře zaplatit.

Potíž nastane, když se císař začne montovat do věcí, které mu nenáležejí. To mohou být mnohé záležitosti občanské: pomoc potřebným, starost o děti, výchovu, vzdělání, a jiné. Císař Augustus nebyl nelida. Pokusil se zastavit rozklad tradiční římské rodiny rozhodnutím zvýhodnit občany s vyšším počtem dětí proti těm, kteří zůstali svobodní nebo bezdětní. Ke konsolidaci společnosti směrovaly jeho zákony proti přepychu. Zdokonalil systém rozdávání obilí. Přes 200 tisíc občanů dostávalo každý měsíc bezplatně obilí. Kromě toho Augustus rozdával nejednou nemajetným občanům peníze, a to každému až do 400 sesterciů. Ale císař také věděl, kde jsou meze. Když dav vyžadoval i víno, Augustus odpověděl, že Agrippa vystavěl dobrý vodovod a že v Římě je dostatek vody.

Dnešní císařové jdou ale ještě dále. Rozsuzují, jak mají lidé žít. V jakých autech smějí nebo budou smět jezdit, v jakých domech žít, co budou smět jíst. Leccos z toho se dá pochopit jako péče o bezpečí, jako starost o to, aby jedni neubližovali druhým. Proto existují technické předpisy pro auta, proto se nesmí bydlet v domech na spadnutí, nebo se kontrolují potraviny, aby se jimi lidé neotrávili. Ale oni rozhodují také o tom, co je pro lid dobré. Kolik tuků a cukrů, kolik benzínu a nafty, kolik tepla a elektřiny je zdrávo. Budou diktovat, čeho kolik si lid bude smět pořídit, kdy, kam a čím budou občané smět cestovat. Chystají se rozhodnout i to, že už ani ty mince s císařovým portrétem, dnes nazývané hotovost, nejsou pro lid dost dobré a bude lepší je zakázat.

Tím, že rozhodují, jak mají lidé žít, už zasahují do kompetencí, řekněme, božích. Do sfér výchovy, mravů, svědomí a víry jednoho každého z nás. Od svého lidu si za to nechávají dobře zaplatit.

Tehdejší vládcové si ještě nedovolili rozhodovat, co je nebo není pravda. „Oba máme pravdu, je moje stejná jako tvá?“ Ptá se Ježíše Pilát Pontský, římský místodržící v Judeji.

Záhy byl Ježíš obžalován ze zločinů, které ani Pilát, ani Herodes, král Judeje, nedokázali přesně definovat. Nyní budu parafrázovat: „Tvrdíš, že jsi židovský král. Je to pravda?“ ptá se Pilát. „To říkáš ty, že jsem. Mé království není z tohoto světa,“ odpovídá podezřelý. Umírá zakrátko, zmlácený, zmučený, jedním svým apoštolem zrazen, jiným třikrát zapřen, vlastním lidem zavržen. Lid má velikonoční právo udělení milosti, volí vraha Barnabáše, je přece jedním z nich.

Ježíš umírá jako král svého království. Svobodný.