Čekejme atentát

Jednomu dědečkovi ujely nervy a Andreje Babiše praštil holí. Z okolností zatím vyplývá, že nešlo o politický atentát, i když politici se k události takto staví a širokomyslně dumají nad nenávistnými projevy předvolebních kampaní. Děda však nebyl nikde organizován a pochybuji, že by našel nějaké následovníky či napodobitele. Daleko nebezpečnější jsou propalestinské demonstrace, které útočí na premiéra Petra Fialu, členy jeho vlády a ODS.

To je jiná káva. Tady už máme co do činění s organizovanou skupinou politicky motivovaných lidí, tíhnoucí k radikalizaci a terorismu. Je nutné předpokládat, že se dopustí nějakého neštěstí, jímž bude inspirovat mnoho následovníků. Nenamlouvejme si, že tady v Česku přece…

Propalestinští demonstranti nedávno zablokovali cyklistický silniční závod Vuelta, který se jede ve Španělsku. Cílový prostor v baskické metropoli Bilbau zaplnily stovky demonstrantů s palestinskými vlajkami. Lidé se tlačili k bariérám a někteří pronikli až na silnici. Etapa skončila 3 kilometry před cílem v zájmu bezpečnosti závodníků. Není to nic menšího, než politický atentát proti závodu, kterého se účastní družstvo Israel-Premier Tech (s českým cyklistou Janem Hirtem). Vítěz etapy nebyl vyhlášen.

Jak se to mohlo stát? Důvod je velice prostý. Palestinci nemají v pelotonu svého závodníka. Kdyby měli, fandili by mu a určitě by Vueltu kvůli němu nezbořili. Neexistující, leč globálně politicky uznaný stát Palestina si dovede nakoupit houfy zbraní a hejna raket, ale nedokáže napojit a nasytit vlastní civilní obyvatelstvo, natož opatřit mu kolo. Není trénován ve sportu, jen v ničení a boření.

Sportovní klání je zástupný konflikt, který může filtrovat a klidnit konflikty skutečné, ať už národnostní, náboženské, etnické nebo územní. Proti konfliktům skutečným má sportovní utkání nejméně čtyři výhody: 1. není násilné, 2. odehrává se podle přesně daných pravidel, která musejí dodržovat oba (všichni) soupeři, 3. soudcuje třetí, nezaujatý rozhodčí podle týchž pravidel, 4. vítěz je oslavován, zatímco poraženému nehrozí likvidace.

Můžeme dumat nad výroky sportovních funkcionářů, že politika do sportu nepatří. A co obráceně, sport do politiky? Představme si v duchu, jen v duchu, neboť ve skutečnosti jsme uprostřed volební kampaně, že by si ODS střihla s ANO dva vzájemné zápasy v odbíjené. Tento sport má zvláštní předpoklady. Soupeři jsou odděleni sítí, každé družstvo povinně „točí“ pozice obranářů, smečařů a blokařů a za daných pravidel si jednotliví hráči mohou odbít své osobní vzteky na soupeře. Nakonec si podají ruce. A ještě by přitom mohli získat pár nových fanoušků. Rozhodně by pro českou politiku udělali více, než když se koaliční partneři sejdou u piva, aby se vzájemně ujistili, koho určitě nikdy nebudou mít rádi.

A děda s holí? Zaslouží naplácat na holou. Takové věci se fakt nedělají.