Bude stát trestat zodpovědnost?
Majetkový test, byť zatím nespecifikovaný, může být nebezpečnou bombou v sociální reformě, která jinak zahrnuje řadu dobrých myšlenek.
V první řadě lze asi pochválit snahu o odstranění tzv. bodů zlomu. Při jejich dosažení z hlediska příjmů totiž klient naráz ztrácí nároky. Takže jsou demotivační. Nově by se – alespoň můžeme-li soudit z podle veřejných vyjádření – měly dávky stupňovat. Nový systém má také motivovat k práci, byť v případech zveřejněných v prezentaci MPSV dávky klesají u všech variant uvedených v tabulce. Ať člověk dělá nebo ne. Tak si počkejme a uvidíme.
Mimořádně kontroverzně ale vyhlíží chystaný a dosud ne zcela specifikovaný majetkový test. Ten může znamenat, že na dávky nedosáhne člověk, který – podle jedné ze zvažovaných variant – bude mít k dispozici 100 tisíc a více korun. Nebo člověk, který bude mít dvě nemovitosti, například byt a rekreační objekt. Takoví lidé jsou prý majetní a dávky nepotřebují.
V první řadě 100 tisíc dnes není ani zdaleka tolik, co před léty. V nájmu můžete dát klidně dvacet tisíc za bydlení i v nijak exkluzivním bytě. Nákup skládající se z jednoho chleba, deseti kusů tmavého pečiva, jednoho másla, dvou balení tvrdého sýra, půl kila vepřového masa a trochy té zeleniny… přijde klidně třeba na 300 až 400 korun. Podle akce a podle toho, jak hluboko jste ochotni jít s kvalitou. A je to pro čtyřčlennou rodinu tak na sotva na dva dny. Nemluvě o hygieně a třeba potřebách do školy.
Pak je tu druhá věc. Máme snad člověka, který se dostal do nějaké nečekané krize, nutit, aby se vystěhoval z bytu? Aby jej prodal rychle, a tudíž zřejmě i pod cenou? Člověka, který si v péči o budoucnost pořídil vlastní nemovitost, třeba i za cenu splácení hypotéky? Jen proto, že má zároveň i chalupu, kterou mohl zdědit? Má odstřihnout sebe i děti od míst, která pro mohou znamenat neskutečně mnoho?
Že někdo bydlí ve svém, neznamená, že je bohatý. Hodnota toho, co musíme užívat, zpravidla nemá praktický dopad na naši příjmovou stránku. Mnozí také mají nemovitosti, v nichž třeba bydlí jejich děti nebo rodiče. To ovšem nebrání, aby se dostali do složité životní situace, kdy přijdou o příjem. Představme si, jak někdo horko těžko doplácí hypotéku, pomůže dětem s bydlením, nechá na sebe převést zdevastovanou chatu po rodičích a přijde o práci. Ale protože má nemovitosti a na účtu sto tisíc, stát ho v tom nechá. Zatímco toho, kdo rozhazuje plnými hrstmi a nemá nic, podpoří.
Úspory, o kterých je řeč ve stejné řadě, jsou nejen výsledkem možností, ale také přístupu. Někdo si prostě nenašetří, protože sotva zvládá pokrytí běžných nákladů. Ano, mnozí žijí z ruky do úst a je třeba to vidět. Někdo ale proto, že ho zítřek netrápí a užívá si. Pak na tom ale bude z hlediska dosažitelnosti dávek lépe.
Je otázkou, co stát chce řešit. Zda podpořit jen ty, kteří už opravdu nemají na nájem a potraviny a hrozí jim exekuce, vystěhování a podobné tragické konce. Což si samozřejmě nikdo nepřeje. Nebo chce pomoci i těm, kteří se z nějakého důvodu dostali do problémů a lze u nich předpokládat snahu se z nich dostat vlastními silami? To druhé by mimochodem odpovídalo tomu, co lidovci vždy deklarovali. Pomůžeme ti vstát, abys mohl jít dál po svých. Aby dočasný problém na cestě charakteristické úsilím a zodpovědností neměl devastační účinek. Třeba i na celou rodinu.
