Briánie si hledá nový vztah k Číně. Je to předzvěst? A čeho?
Britský premiér Keir Starmer prohlásil, že je zásadní vybudovat si „sofistikovanější vztahy“ s Čínou. Informuje o tom CNN a také se ptá: Jde o ochranu proti USA?
Starmer není prvním významným evropským státníkem, který v poslední době do říše Si Ti-Pchinga dorazil. Koncem loňského roku se v ní objevil francouzský prezident Emanuel Macron. A ze „západní hemisféry“ nedávno taky kanadský premiér Mark Carney. U něj a u Starmera můžeme hovořit o lídrech zemí, které byly dlouhodobě považovány za klíčové spojence USA.
Dokonce se dá říct, že Atlantik byl pro britské státníky občas užší než Lamanšský průliv. Ukázalo se to jak při americkém útoku na Irák, po útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku, po Brexitu i teď, kdy si Spojené království domluvilo nové celní podmínky s USA dříve než zbytek kontinentu.
Jenže, co bylo, to bylo. Spoustou věcí, ale hlavně rétorikou kolem Grónska už zřejmě Donald Trump překročil další hranici, která měla euroatlantické spojenectví držet pohromadě. A tak evropští státníci zřejmě nebudou k Číně tak nesmlouvaví jako donedávna. Na zahraničních serverech se o tom píše poměrně dost.
Přitom právě Čína je pro Američany jako červený hadr. Nic na tom nemění ani rétorika současného prezidenta, který se v minulosti o Si Ťi-Pchingovi kolikrát vyjadřoval mnohem slušněji než o svých spojencích. (Ale to i o Kim Čong-unovi.) Jenže právě Čína v rámci celních válek nabrala Trumpa na vidle jako nikdo jiný. A američtí akademici diskutují i o variantě, že by časem mohlo mezi oběma velmocemi dojít i k válce.
„Čína je klíčovým hráčem na globální scéně a je nezbytné, abychom si vybudovali sofistikovanější vztahy,“ řekl Starmer. Přidal k tomu slova o bezpečnosti a prosperitě. Přitom Čína pořád – byť velmi ziskuchtivě – drží basu s Ruskem.
Ještě z dob minulých víme, že slova se vedou a voda teče. Ale už samotný fakt, že se britský premiér právě teď do Číny vypravil, je asi pro CNN důvodem rozebírat událost poměrně vysoko na home page. A pokud to myslí Británie vážně s bezvízovým stykem s Čínou, jde o silné otevírání dveří.
Na druhé straně La Manche zase vzlíná otázka, jak to bude se vztahem k Rusku po prezidentských volbách v příštím roce. Čeká se, že uspěje kandidát Národního sdružení. Ať už to bude Marine Le Pen nebo Jordan Bardella. Podle Politico se strana dělí na ty, kteří nejsou pro Putina nadšení, a na ty, kteří jsou, ale chápou, že to není ideální postoj. Alespoň před veřejností.
Je to ale dobře? Že veřejně to půjde hot, ale kdoví, zda v zákulisí nenastane čehý. Že by se Evropa otočila směrem na východ asi není otázka dne. Trhliny v jednotě a hlavně té euroatlantické jsou ale nepřehlédnutelné. Znovu a znovu se ukazuje, že nic netrvá věčně. Aspoň, že někteří už to pochopili.