Aby aktivismus v Evropě nevystřídala destrukce
Kdysi jsem v určité nadsázce začal tvrdit, že lidská psychika je podobná newtonovské fyzice. Konkrétně dvěma z jeho tří zákonů – setrvačnosti a akce a reakce. Evropští politici vypadají, že je jim bližší ten první. Jen aby jim to pak voliči nespočítali do opačného extrému.
Hodně se o tom hovoří v souvislosti s Francií. Emanuel Macron a „jeho“ premiérka ztrácejí podporu. Což o to, ale s nimi ztrácí i umírněná pravicová opozice, zatímco na vzestupu je Národní sdružení do loňského roku vedené populární Marine Le Pen. Svoji polívčičku si přihřívá i radikální levice a je otázkou, zda se tak po dalších volbách nezmění orientace země, která dnes patří k ideovým tahounům Evropské unie.
„Ta země je v krizi. V krizi nejsou její instituce, ale politický personál,“ uvedl pro iROZHLAS bývalý velvyslanec ve Francii, senátor Pavel Fischer.
Na Apeninském poloostrově už před časem zvítězili Bratři Itálie, již některá média nazývají dokonce postfašisty. Samozřejmě ta nálepka nic neznamená. Nicméně možná si extrémní kroky a postoje někteří voliči slibovali. Zatím se na mezinárodní scéně nová vláda nijak destrukčně neprojevuje. Ovšem premiérka Giorgia Meloniová si při nejmenším dovolila kritizovat Emanuela Macrona za to, že pozval do Paříže ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Stejně tak zrovna nesdílí evropské nadšení pro adopce dětí homosexuály. Čili určitý odklon od „správných“ a „vědeckých“ trendů vidět je. To je v pořádku, není nutné pořád táhnout za jeden provaz, který upletl někdo „na centrále.“ Je ale otázku, jak velký ten odklon od nyní sdílených evropských hodnot může být. Už se objevují problémy s potraty, adopcemi… možná to půjde dál.
Ve Švédsku uspěla strana označovaná jako nacionalistická
Ve Švédsku se vláda na podzim poprvé opřela o podporou strany, která je – v rozporu se švédskou tradicí – proti imigraci a označovaná jako nacionalistická. Ve volbách totiž skončila na druhém místě.
U nás narostla popularita SPD a kolem roztříštěné slovenské politické scény se diskutuje, jak moc demokratická tato země zůstane. V nedávné debatě Denníku N označil novinář Marián Leška jako nejlepší scénář pro Slovensko po volbách koalici, v níž bude někdo omezovat porušování ústavního systému. V debatě padala slova jako kontrarevoluce nebo fašisti.
Třeba to není tak zlé. Jsou to jen malé balónky na velké mapě Evropské unie. Ale v Evropské radě stále platí možnost veta, a co znamená, když se jeden postaví na zadní, nám před časem předvedlo Maďarsko. A co kdyby se situace zvrtla v obří Francii?
Každopádně se zdá, že to evropský progresivismus nebude mít už tak snadné. To by snad bylo dobře, kdybychom se vrátili ke zdravému rozumu. Jde ale o to, aby tento progresivismus v souvislosti s ekonomickým problémy řady lidí nevyvolal překmitnutí na opačnou stranu. Tedy národovecké, rasistické, homofobní a podobné postoje. Zatím nedominují, ale minimálně leckde sílí. Což je vidět i u nás. A například ve Velké Británii, pro kterou je výraz „hyperkorektní“ snad až příliš slabý, prý narůstá rasismus.
aby progresivismus s ekonomickým problémy nevyvolaly překmitnutí na opačnou stranu
Ne náhodou po druhé světové válce Ferdinand Peroutka napsal: „Kdo nechtěl malý socialismus, bude mít teď velký.“ Jinými slovy, tak dlouho jste kašlali na chudé, až z toho budete mít socialistickou revoluci. (Pro kontext dodejme, že v té době změny vítal – netušil, kam dojdou a že jej to povede k emigraci.)
Současný evropský progresivismus a aktivismus je tak slepý k problémům, které vyvolává (nebo je tak motivovaný?), že si říká přímo o revoluci opačným směrem. Směrem k dezintegraci, rasismu, antiekologickému chování a zahraniční politice založené na absenci solidarity.
Nebylo by to zdaleka poprvé. Italský fašismus se zrodil z marasmu a zklamání po první světové válce. Které zrovna země z Apeninského poloostrova odnesla velmi silně. V Německu se k tomu přidalo ponížení a reparace. Komunismus by také nenašel tolik živné půdy, nebýt těžkého postavení dělníků. V Rusku dvojnásob. Vždyť i ona krvavá řež, oslavovaná dodnes jako Velká francouzská revoluce, začala v době hrozby státního bankrotu.
Zkrátka všechny destrukce jsou zpravidla reakcí na něco špatného, neudržitelného. Neudržitelný je zřejmě i francouzský penzijní systém, ale protestující davy to vidí jinak. Nechtějí změnu. Problém je, že prezident ji tlačí na sílu. Stejně tak se v Evropě tlačí ledacos dalšího. Reakcí je růst popularity stran, jejichž skutečné záměry jsou dost nečitelné a z hlediska dlouhodobě sdílených evropských hodnot asi pochybné. Uvědomuje si to někdo ze současných lídrů?
