Ztráty HDP v eurozóně mohou dosáhnout 920 miliard eur
Podle aktuální zprávy Accenture stálo v roce 2021 narušení dodavatelského řetězce v souvislosti s covidem-19 eurozónu 112,7 mld. EUR ve ztrátě hrubého domácího produktu (HDP). Do roku 2023 by problémy zesílené ruskou invazí na Ukrajinu mohly způsobit v eurozóně kumulativní ztrátu HDP ve výši 920 miliard eur. Tato potenciální ztráta odpovídá 7,7 % HDP eurozóny v letech 2022 a 2023. Accenture je globální společnost poskytující služby v oblasti digitalizace, cloudu a kybernetické bezpečnosti.
Zpráva „From Disruption to Reinvention – The future of supply chains in Europe„, která byla zveřejněna během výročního zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu, zkoumá tři možné scénáře vývoje války v příštím roce a modeluje dopad každého z těchto scénářů na region eurozóny z hlediska nákladů a času potřebného na jeho obnovu.
Hospodářskému oživení v Evropě stály již před začátkem války v cestě překážky v podobě inflačních tlaků, nedostatečných dodávek materiálu a problémů v logistice, přičemž obnovená poptávka a preventivní hromadění zásob vedly k ještě většímu zahlcení dodavatelských řetězců. Ruská invaze na Ukrajinu pak situaci ještě zhoršila. Například dlouho trvající nedostatek polovodičů, který měl být vyřešen ve druhé polovině roku 2022, nyní podle předpokladů přetrvá až do roku 2023. Vleklý válečný konflikt by mohl vést k dalším ztrátám na HDP ve výši 318 mld. EUR v roce 2022 a až 602 mld. EUR v roce 2023. Inflace v eurozóně by mohla v roce 2022 dosáhnout až 7,8 % a její snížení se očekává spíše až v následujícím roce.
„Ačkoli se odborníci shodují, že se Evropa letos vyhne recesi, kombinace koronavirové krize a války na Ukrajině může mít na evropskou ekonomiku významný dopad a způsobit podstatné zpomalení růstu,“ řekl Jean-Marc Ollagnier, generální ředitel společnosti Accenture v Evropě. „Zatímco před válkou se předpokládala určitá stabilizace dodavatelských řetězců ve druhé polovině roku 2022, nyní neočekáváme, že k tomu dojde dříve než v roce 2023, možná dokonce až v roce 2024, v závislosti na tom, jak se bude válka vyvíjet.“
Vyřešení problémů spojených s dodavatelskými řetězci bude mít zásadní vliv na evropskou konkurenceschopnost a růst. Podle zprávy až 30 % celkové přidané hodnoty eurozóny závisí na fungujících přeshraničních dodavatelských řetězcích, ať už se jedná o vstupy potřebné pro výrobu, nebo přímo jako destinace výroby.
Dodavatelské řetězce musejí projít proměnou
Zpráva naznačuje nutnost proměny dodavatelských řetězců a celkovou změnu paradigmatu. Zatímco dříve byly dodavatelské řetězce navrženy především z pohledu optimalizace nákladů, v dnešním světě musí být také odolnější a agilnější, aby mohly dobře reagovat na rostoucí nejistotu v zásobování. Stabilní dodavatelské řetězce se zároveň mohou stát klíčovou konkurenční výhodou umožňující budoucí růst.
zásoba je bezpečný přístav na rozbouřeném moři
„Vizibilita napříč dodavatelskými sítěmi, včetně dodavatelů druhého a třetího stupně, a vizibilita směrem na poptávkovou stranu zákazníka je velmi důležitá,“ říká Stanislav Kučera, který v Accenture v regionu střední Evropy odpovídá za oblast dodavatelských řetězců a provozu. „Firmy musí přejít od přístupu just-in-time k přístupu just-in-case, diverzifikovat dodavatelské základny, plánovat alternativní přepravní trasy, zajistit flexibilitu distribučních center a vytvářet zásoby. To sice něco stojí, ale je to pojistka proti budoucím otřesům. Jak se říká, zásoba je bezpečný přístav na rozbouřeném moři a v současnosti vlny tohoto rozbouřeného moře dosahují bezprecedentní výšky. Klíčové jsou investice do nových technologií, které umožňují lépe využívat data a vůbec zvládat komplexitu většího počtu dodavatelů, distribučních center či počtu SKU. Tedy do digitálních dvojníků a analytiky, digitálních řídících věží a také do cloudu, jenž poskytuje obrovský výpočetní výkon, a to nákladově efektivním, flexibilním a udržitelným způsobem,“ dodává Kučera.
Zpráva rovněž upozorňuje na dvě výzvy, kterým evropské ekonomiky budou muset čelit v důsledku pandemie a probíhající války. První z nich je energetická bezpečnost, jelikož řada evropských zemí musí řešit svou závislost na dodávkách ropy a plynu, a zároveň urychlit přechod k bezuhlíkové ekonomice. Druhou výzvu představuje nedostatek nových talentů, způsobený stárnutím populace, novými očekáváními a potřebami zaměstnanců a rovněž změnou poptávky po konkrétních dovednostech.
