Peníze do zdravotnictví Ústavní soud nedodá
Na Ústavním soudu ČR leží žaloba Asociace českých a moravských nemocnic na úhradovou vyhlášku MZ ČR, konkrétně na úhrady nemocniční péče. Někteří senátoři si ztěžují, že menší nemocnice (mimo fakultních a dalších s vysoce specializovanou péčí) mají úhrady za poskytovanou péči výrazně nižší než nemocnice velké. Jinými slovy jejich úhrada za péči o pacienta například se zánětem slepého střeva je menší než tatáž péče ve velkých centrech. To je pravda, nicméně ministerstvo zdravotnictví to vysvětluje tím, že velké nemocnice musí držet ve službě ve dne v noci velké týmy specialistů, kteří jsou připraveni na poskytnutí nejen operace slepého střeva, ale zároveň i na péči o velmi komplikované pacienty s těžkými polytraumaty nebo pro nákladné pacienty s komplikacemi třeba právě při léčbě pokročilého zánětu slepého střeva, kdy následkem sepse může dojít až k úmrtí.
Obě strany mají svůj díl pravdy. Skutečně je operace slepého střeva hrazena zdravotními pojišťovnami jinak okresní nemocnici a jinak nemocnici fakultní. Ale také je pravdou, že bez ohledu na počet a složitost výkonů slouží v menší nemocnici na chirurgii dva lékaři (někdy jeden z nich na tzv. příslužbě, tj. na telefonu), ve velké nemocnici, která musí počítat i se složitými akutními operacemi, se slouží minimálně ve čtyřech. A to i když se v noci operuje jen jeden jednoduchý výkon typu operace slepého střeva. Při stávající platbě za diagnózu by v případě úhrady stejné jako u okresní nemocnice neměla velká nemocnice typu fakultní své náklady za takovouto noc uhrazeny. Také přístrojové vybavení je kvantitativně i kvalitativně ve velké nemocnici dražší.
Jak z toho ven? Předpokládám, že cílem stěžovatelů není rozkolísání systému úhrad do stavu obrovských výpadků v úhradách pro velké nemocnice, protože by to vedlo ke snížení dostupnosti a kvality péče. A menší nemocnice ty velké potřebují právě pro řešení těch složitějších onemocnění a náročných operací. Ani není cílem, aby menší nemocnice měly úhradu svých operací a onemocnění stejnou jako mají dnes a velkým nemocnicím by se úhrada snížila na tu jejich. Ne, chtějí si zajistit větší úhrady. Je tedy třeba hledat kompromis, byť to bude opět stát něco navíc. Jsem toho názoru, že jedinou cestou je další sbližování těch úhrad, která jsou pro menší nemocnice rozhodující, a to takovým způsobem, že část prostředků za tuto skupinu diagnóz se přesune od velkých nemocnic k těm středním a malým a úhrada se postupně sjednotí. Na druhou stranu je třeba úbytek úhrad pro velké nemocnice kompenzovat jejich navýšením v oborech specializované a superspecializované péče, pro různá centra (traumacentra, onkocentra, kardiocentra, atd.) tak, aby nedošlo k výpadku a omezení dostupnosti péče. To vše není jednoduché a nelze to zvládnout ze dne na den. A bude to potřebovat další navýšení peněz plynoucích do zdravotnictví.
Zkrátka peněz ve zdravotnictví nebude nikdy dost, ale naše společnost si oprávněně zvykla na velmi dostupnou a kvalitní péči. To je politické zadání pro každou vládu. Výsledkem je stav, kdy opravdu je naše zdravotnictví (ač se to mnohým nezdá) jedno z nejlepších a také nejdostupnějších na světě.