Podniky finanční krizi oznamují pozdě, škody dopadnou na šéfy

Pozdní reakce podniků na vlastní nepřiznivou finanční situaci je patrná v provedených analýzách dostupných na webu Centra restrukturalizace a insolvence Harryho Pollaka na VŠE. V rámci analýzy insolvenčních návrhů v roce 2022 komentoval Michal Kuděj současnou situaci jako stav, kdy podniky reflektují svoji nepříznivou finanční situaci pozdě, což pak odpovídá stavu, v jakém následně vstupují do insolvence.

Dopady koronavirové pandemie a probíhající vojenský konflikt na Ukrajině negativně ovlivnily světovou i českou ekonomiku. Podobně jako v případě finanční krize v České republice v roce 2008 očekává i nyní mnoho expertů v nejbližších obdobích zvýšený počet insolvenčních návrhů jednotlivců a firem. Jak ale minulá krize ukázala, počty insolvenčních návrhů vzrostly až se značným časovým odstupem. Podle analytické společnosti InsolCentrum dosáhl počet insolvenčních řízení v reakci na proběhlou finanční krizi vrcholu až čtvrtý rok od začátku krize.

Nabízí se otázka, kdy a na základě čeho by se měl podnik k podání insolvenčního návrhu uchýlit. Důležité je také specifikovat, kdo je za finanční situaci podniku zodpovědný a jaké povinnosti přitom pro něj plynou. 

K podání insolvenčního návrhu se společnosti uchylují až se značným časovým zpožděním, a to i přesto, že zákon č. 182/2006 Sb. (dále také jen „IZ“) definuje podmínky, kdy se dlužník nachází v úpadku. Dlouhodobé vyčkávání s řešením nepříznivé finanční situace může špatnou finanční situaci podniku jen prohloubit. 

Úpadek společnosti v opravdu špatné finanční kondici lze mnohdy řešit bez případného vstupu investora pouze formou konkursu. Ten je z dlouhodobého hlediska nejčastější formou způsobu řešení úpadku právnických osob v České republice. Zadlužený podnik v případě konkursu zaniká a zpeněžením jeho majetkové podstaty jsou uspokojováni jeho věřitelé. Ti pak mají zájem na tom, aby byly jejich pohledávky za zadluženým podnikem uspokojeny v co nejvyšší míře. Hodnota majetkové podstaty zadluženého podniku, ze které jsou věřitelé uspokojováni, však obvykle v čase klesá z důvodu postupné ztráty pracovního kapitálu či z důvodu zastarání majetku. V zájmů věřitelů je tedy apelovat na to, aby zadlužený podnik nevykazující známky ozdravného procesu byl zlikvidován co nejdříve a z majetkové podstaty tak vytěžili maximum. 

Skutečnost, že se podnik v úpadku nachází, nemusí nutně znamenat jeho konec. V případě včasné reakce manažerů, jejichž zodpovědností je starat se o finanční zdraví podniku, se může společnost v úpadku uchýlit i k reorganizaci. V nejbližších obdobích by pak měl k řešení přechodných finančních obtíží firem pomoci také zákon o preventivní restrukturalizaci, implementující do českého práva Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023. Zákon byl 4. září 2023 podepsán prezidentem České republiky, po jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů zákon o preventivní restrukturalizaci nabude účinnosti.

Zodpovědnou osobu při posuzování finanční situace podniku představuje volený statutární orgán společnosti. Ten by se přitom měl řídit podle „Péče řádného hospodáře,“ kterou definuje v případě právnických osob § 159 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „OZ“). Dle uvedeného paragrafu má ten, kdo přijal funkci člena voleného orgánu, závaznou povinnost vykonávat tuto funkci s nezbytnou loajalitou, potřebnými zkušenostmi a pečlivostí. V případě, že tato osoba není péče řádného hospodáře schopna, ač to musela při přijetí nebo výkonu funkce zjistit, a nevyvodila z toho důsledky, má se za to, že jedná nedbale.

Kromě občanského zákoníku definuje pravidla jednání členů voleného orgánu také zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále také jen „ZOK“). Dle § 51 ZOK jedná pečlivě a s potřebnými znalostmi ten, kdo mohl při svém rozhodování v dobré víře předpokládat, že jeho jednání bylo informované a že tak činil v obhajitelném zájmu obchodní korporace. Při případném rozporu se situace posoudí na základě úvahy, zda by jiná rozumně pečlivá osoba v obdobné situaci postupovala stejným způsobem. 

Právní důsledky porušení péče řádného hospodáře definuje § 53 ZOK. V případě úpadku společnosti se použije rovněž § 66 ZOK, kde významnou roli hraje insolvenční správce. Zákon stanovuje, že v případě, kdy člen statutárního orgánu porušil své povinnosti a přispěl tak k úpadku obchodní korporace, může insolvenční soud členům statutárního orgánu uložit vrácení všech příjmů a výhod které od podniku obdržel, a to až za období 2 let před zahájením insolvenčního řízení. Kromě toho může insolvenční soud dále statutárnímu orgánu uložit povinnost pokrýt rozdíl mezi celkovými dluhy společnosti a hodnotou majetkové podstaty.

Primárním zdrojem finančních informací klíčových pro rozhodování statutárního orgánu přitom představuje účetnictví. Dle Marka (2009) představuje účetnictví obraz finanční situace společnosti, na jehož základě by mělo docházet k příjímání stěžejních finančních rozhodnutí (jako právě v tomto případě rozhodnutí o podání insolvenčního návrhu). Odborná literatura v návaznosti nabízí řešení v podobě modelů predikce finanční tísně, ať už na bázi peněžních toků či poměrových ukazatelů. V některých případech je ovšem diskutabilní, zda a v jaké míře je možné tyto modely aplikovat v českém podnikatelském prostředí. 

Chování statutárního orgánu a následný dopad jeho finančních rozhodnutí na společnost je zásadní zejména pro vlastníky společnosti, jejichž investice v podobě podílů v podniku by byla špatnými rozhodnutími statutárního orgánu znehodnocena. Obchodní zákoník uvádí, že v případě porušení péče řádného hospodáře má člen voleného orgánu při vzniku škody nebo újmy povinnost právnické osobě tuto škodu nahradit. Pokud škodu neuhradí, stává se ručitelem věřitele právnické osoby za její dluh v rozsahu, v jakém škodu právnické osobě nenahradil. Tato skutečnost platí ovšem pouze v případě, pokud se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci.

Z výše uvedeného vyplývá, že osoba pověřená chodem společnosti je zákonem povinna dodržovat při výkonu své funkce péči řádného hospodáře. Prověřovat a uvědomovat si finanční situaci podniku je pro zodpovědný statutární orgán stěžejní, neboť kromě možné nespokojenosti vlastníků ze znehodnocení investice plyne pro osoby pověřené funkcí statutárního orgánu kromě uzavřené smlouvy i případná zákonná povinnost vzniklou škodu či újmu nahradit. Konkrétní způsoby pohlížení na finanční situaci podniku jsou však výhradně v kompetenci statutárního orgánu. Ten by měl správně vyhodnotit situaci na základě svých odborných znalostí, zkušeností či jiných kompetencí.